Alone against all. Against myself. Forever. Like a stray dog.

Únor 2013

Good night my city..

28. února 2013 v 8:00 | Tume Kiilas |  Bilder
Uznávám, tyhle fotky nejsou nijak povedený, ani nikdy nebyly a photoshop by jim taky nepomohl. Cítim však trochu nostalgie při jejich prohlížení, už jen proto, že dnes kolem těchto míst chodím bez povšimnutí každý den. Kam se to vše vytratilo?

Vltavo, vltavo..





Februar motivet..

27. února 2013 v 18:04 | Tume Kiilas |  wardrobe
Tak přínáším nový dess, doufám že se bude líbit. Vzhledem k tomu, jaká morálka vládne světu, upozorňuji na to, že užitý obrázek NENÍ můj. Bude to pár měsíců co mi ho někdo poslal a já bohužel nenašla zdrojovou stránku. Takže se autorovi omlouvám... :-)


Lidé okolo

26. února 2013 v 21:50 | Tume Kiilas |  Bilder

Pár poměrně nových fotek.. Budu sem postupně nějaké přidávat, pokud najdu i starší.



Half a domácí ateliér alá bílá zeď

Zamilovala jsem se do funkce šum! :D Hurrá

Přítel

"Helouvín"

Nejlepší kámoš a skorokostým :D



Foceno ze sedla . .

26. února 2013 v 8:49 | Tume Kiilas |  min verk
Jak jistě nevíte ztrávila jsem 1o let u koní. Moje práce tudíž zasahuje i do tohoto směru. Bohužel mi blog.cz nedovolil nahrát fotografie v org. velikosti, takže vypadají jak vypadají :(

Feelings of motion..
abych vysvětlila tuto fotku. Byla pořízena ze sedla, ve cvalu vedle foceného koně :D Proto toto..




Bye my darling..


Znovu se hlásím, tentokrát poněkud civilně...

26. února 2013 v 8:25 | Tume Kiilas |  Diary
... a přínášim i nějaké ty novinky!

V první řadě bych vám chtěla říct, že pokud něčí jarňáky stály za hovno, neni v tom sám. Bráškova teplota a moje demence způsobily několik problémů a tak z toho byl týden prosezený u pc a xBoxu. Fakt pecka. Dál... Nebudu tady vylévat jak jsem ze všeho v hajzlu atp. stejně to nikoho nezajímá a mě už v podstatě taky ne :D Podstatné je, že maturitní ples pro mě zkončil opět fiaskem. Potažmo psychickým zhroucením a že místo přítele mi píše zhulenej kámoš smsky o labradorech. Aspoň že to nejsou tučnáci. A teď k těm novinkám. Je to sice už dávno, ale jednu dobu jsem poměrně hodně fotila, upravovala a všeljak si hrála a rozhodla jsem se pár věí zde vystavit, už jen proto, že na disku jsou mi stejně k hovnu :D
Takže až se tady objeví něco nepochopitelně ošklivého, budete vědět o co jde.. :D
To jest pro dnešek a následujících několik dní.. nebo déle... vše. Mějte se jak chcete a už¨ívejte dokad je štěstí blbý...

T.K.



R&R 05

22. února 2013 v 10:00 | Tume Kiilas |  Tales

Ležel jsem na zádech s rukou pod hlavou a sledoval kamenný strop. Gotická klenba mě doslova fascinovala. Nebo jsem si to alespoň nalhával. Nechtěl jsem si připustit, že jsem to udělal znovu. Proč já jí no to vždycky skočim? Nesnášim ženský. Pohladil jsem dívku spící vedle mě po hlavě. Takhle vypadá docela neškodně. Z myšlenek mě vytrhl komunikátor. "Kde seš? Máme dnes nějakou práci, pokud si dobře vzpomínám." Ray zněl dost naštvaně. Měl pravdu, čekalo nás toho docela dost. Pomalu jsem začal vstávat z postele. Komunikátor se za pár vteřin ozval znovu: "Jo a ještě něco. Tokke zmizel." V mžiku jsem stál uprostřed pokoje a sháněl se po svém oblečení. V hlavě se mi odehrával jeden katastrofický scénář, za druhým. Jestli Tokke utekl, nebo ho nedej bože někdo našel. Radši ani nemyslet. Mrkl jsem na Vero. Ta stále klidně spala. Možná to bylo i dobře. Stejně jsem s ní neměl v plánu mluvit. A na jejím místě bych nechtěl slyšet, že jeden z nejlepších vraždících strojů na světě je neznámo kde. Konec konců i v našich rukách byl v podstatě neovladatelný. Zahnal jsem obludné myšlenky na zkrvavené město a opustil hrad. Hurá do města.
Rozrazil jsem balkónové dveře a vpadl do bytu. "Jdeš pozdě." řekl Ray na místo pozdravu. Zarazil jsem se. "Pozdě?" Mé oči sklouzly na rozevřenou složku na stole. "Proběhla pracovní porada. Máš tam program na večer." Probodl mě pohledem. "Ses oklepal nějak rychle." Usadil jsem ho a naskenoval si kompletní složku do paměti. Brácha jen zavrtěl hlavou a nasupeně se odvalil do koupelny. Já se zavřel do pokoje. Měl tak trochu pravdu s tim, že jdu pozdě. Jenže se to vůbec netýkalo naší práce. Najít Tokkeho je důležitější než cokoli na tomhle světě, včetně eliminace lovců. Sáhl jsem pod postel a vytáhl obrovský kovový kufr. Zadal jsem osmimístnou kombinaci čísel do elektronického zámku a ten mi odpověděl cvaknutím. Kov povolil a přede mnou se objevilo to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Asi sedmdesát centimetrů dlouhá, kovová hračka. Hračka, která spolehlivě zabije naprosto všechno, i ty největší potvory. Vytáhl jsem obrpistoli z kufru, vyhrabal pouzdro a pověsil si ji na záda. A jde se. Vešel jsem do obýváku. "Kam jdeš?" Brácha byl zpět z koupelny a zas mě probodával pohledem. "Najít Tokkeho." Nastrkal jsem si pár ProBů do kapsy. To je to jediné, na co lze vlka nalákat. Obvykle totiž nemám po kasách nakrájené lovce. "Ale máme práci." Ray vstal od stolu a zamával složkou ve vzduchu. "Tohle je důležitější!" Natáhl jsem si koženou bundu a zkontroloval, že z ní pistole nečouhá. "Kdy zase budeme mít takovou příležitost?" Obrátil jsem oči v sloup. Následovalo koncentrační gesto, pár smlouvavých vět a bratr poslušně seděl na gauči. Hurá na sledovačku.
Bylo půl čtvrté ráno a já se vracel nočním městem domů. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Nikoli fyzicky, ale mentálně. Během půl dne jsem prohledal okruh dvaceti kilometrů okolo města a nikde nic. Po vlkovi jako by se slehla zem. I mikročip odmítal vyhledat jeho polohu. Pomalu jsem se blížil k domu. Ulice byly prázdné, jako vždy. Lidé se báli v noci vycházet ven. Asi posledních dvě stě let. Odemkl jsem dveře a pomalu stoupal po schodech. Hlavou mi probíhaly události posledního půlstoletí. Za co vlastně bojujeme? Snažíme se zachránit lidstvo, které si tohle všechno zavinilo samo? Vzpomínal jsem na starou Anglii. Na království, které si pamatuji. Na Evropu dvacátého století. Na první dvě světové války. Na taktické postupy Spojeného Království. Na druhovou radu. Na třetí světovou. Na vyhlazení Číny, rozdělení USA a na industrializaci černošských oblastí. Matně jsem si vybavoval neustále rostoucí počty mrtvých. Ročně jich byly statisíce. Možná proto byl dnes počet obyvatel světa o dvě třetiny menší než ve 20. století.
Když jsem otevřel dveře, čekalo mě nemilé překvapení. V obývacím pokoji sedělo několik bytostí. Cítil jsem jejich přítomnost již dlouho, ale neočekával jsem je u sebe v bytě. "Máme návštěvu." křikl Ray. Směle jsem vešel. "To vidím. Dobrý večer, nebo snad ráno?" Býval bych se i zdvořile usmál, ale cítil jsem, že to není na místě. Usadil jsem se do volného křesla. Naproti mě seděli dva upíři, vpravo Ray a vůdce vlkodlaků, vlevo temná a jasný, kříženci lidí a pár set let vymřelých elfů. První se chopil slova starší z upírů. "Víme, kde je váš vlk." Zpozorněl jsem. Vlkodlak vzápětí navázal. "Nohsledi tvrdí, že ho mají v laboratoři nedaleko Moskvy. Stále držíme tamější území, ale hranice se pomalu bortí." Přikývl jsem. "Předpokládám, že to není hlavní důvod vašeho příchodu." Atmosféra by se dala krájet. Temná vytáhla z kapsy kabátu svitek a podala mi ho. Přelétl jsem text pohledem. Stálo tam, že lovci budou postupovat proti všem rasám a pokud se jim nevydáme dobrovolně, všichni budeme zajati a zotročeni nebo zabiti. Dosud takto šli tvrdě jen po upírech. Ušklíbl jsem se. Její veličenstvo se vrátilo ke svitkům. "To vypadá na problém." Řekl jsem trochu jízlivě. Mladší z upírů přikývl. "Kolik je lovců?" Ray nahlédl do notebooku. "Podle posledních informací asi 12O roztroušených po světě." Jasný se zhluboka nadechl. "Budeme prozkoumávat vzdušný prostor a informovat vás. Víc udělat nemůžeme." Upíři chvilku o něčem diskutovali a pak se starší z nich konečně odhodlal přednést návrh. "Můžeme také pomoci ze vzduchu." Narovnal jsem se v křesle. "Pokračujte." Připadal jsem si mezi bývalými členy Druhové rady naprosto bezradný, na druhou stranu jsem byl jediný, kdo s lovci dokázal efektivně bojovat. Přeci jen sám jsem lovcem. "Pokud bychom dostali informaci jak lovce účinně zabít, můžeme pomoci. Máme své jedince všude. V politice, v laboratořích i v justici." Zhluboka jsem se nadechl. "Zhodnotím váš návrh. Jste si jistě vědomi rizika, které to pro mě znamená. Pro nás." Upíři souhlasně kývli. "Dobře. Dám vám v čas vědět. Království nemůže zasáhnout příliš brzy. Přeci jen máme přístup ke všemu, co dělají. Každopádně vám děkuji za informaci o vlkovi. Dál bych vás chtěl o něco požádat. Jak jistě víte, snažíme se eliminovat soukromé síly, napadající vaše rasy a kmeny. Bohužel se mnoho z nich stáhlo do ústraní. Byl bych rád, kdyby jste mně mohli informovat o vaší situaci." Osazenstvo vesměs souhlasilo. Zakrátko jsme se rozloučili a hosté začali pomalu opouštět dům.
Zapadl jsem zpátky do křesla. Ray vyprovodil poslední hosty a vrátil se ke mně. "Ještě toho trochu." Plácl sebou na gauč vedle mě. "To vysvětluje, proč nefunguje ten čip." Zabručel jsem a ponořil se do moře úvah. Ray se po chvilce kultivovaně posadil a vytáhl notebook. "Kdy pro něj zajedem?" "Cože?" Vytrhl mě z přemýšlení o technice. "Kdy zajedem pro Tokkeho?" Zamyslel jsem se. "Večer vyrazíme."


R&R 04

15. února 2013 v 2:27 | Tume Kiilas |  Tales

Ray ležel na gauči, po uši zabalený v dece. "Jak ti je, chlapáku?" Posadil jsem se vedle něj. V ruce pouta, která jsem mu pár minut předtím sundal. "Mlč." Otočil se ke mně zády. "No tak. Jestli je to tak jak říkáš, nemáš se za co stydět." Pokoušel jsem se ho uklidnit. "Nic nechápeš." Zavrtal se hlouběji pod deku. Já se jen ušklíbl. S tim dětinským chováním mi už lezl krkem. Sedl jsem si na křeslo naproti němu a nechal pouta zmizet. "Tak mi znovu pověz, co se stalo." Na klíně se mi objevil blok a tužka. "Dobře." Brácha chvilku přemýšlel. "Začneme u toho, jak vypadala." Pobídl jsem ho. "Předtím nebo potom?" "Předtím samozřejmě." Chopil jsem se tužky. "Dobře takže. Měla dlouhý vlasy, asi po bedra. Černý. Asi metr šedesát, drobná. Modrý oči." Odmlčel se. Podíval jsem se z okna. Hustě pršelo a noc byla snad ještě černější než předtím. "Dobře." Pokračoval jsem. "Oblečení, zbraně?" "Já nevim. Bylo zhasnuto, když se proměnila." Otřásl se a přestal mě vnímat.
"Brácho?" Zeptal se po chvilce. Přerušil jsem kresbu. "Ano?" "Proč nemám schopnost?" Byl bledý a v obličeji měl kamenný výraz. "Máš schopnost." Zamyslel jsem se nad jeho otázkou. Má schopnost mě dostávat do problémů. Zbytek toho, co řekl, jsem skoro vnímal. "Ale ne jako ty. Chci něco umět, chci nechat mizet věci. Chci skákat po barákách a chytat Je. Nechci se dokonce života honit za lidskejma padouchama." Protestoval ještě tak nějakou chvilku. Když konečně ztichl, zvedl jsem se a odešel do pokoje. Ray ihned vystřelil z gauče. "Kam jdeš?" Já za sebou jen praštil dveřmi. Pak jsem chvilku skládal svoje Hračky na postel. Sice nespím a nikdy jsem to nepotřeboval, ale ze zvyku jsem si jí pořídil. Občas se hodí na něco podobného. Když jsem prohrabal i poslední centimetr místnosti, byla přede mnou pěkná hromada věcí. Natáhl jsem na sebe "pracovní" kalhoty, košili a bundu a do všudypřítomných kapes jsem pozastrkal většinu z oné hromady. S mojí rychlostí jsem za několik minut opět procházel obývákem. Tentokrát jsem ale mířil na balkón. "Počkej." Brácha mě chytl za rukáv. "Kam jdeš?" Stoupl si mi do cesty a nasadil neoblomný výraz. Vytrhl jsem se mu a odsunul ho stranou. "Musím si něco zařídit." On se bohužel nikdy nenechal snadno odbýt. "Teď v noci?" "Jo!" Na tyhle výslechy jsem neměl čas ani náladu. Otevřel jsem balkónové dveře a jednoduše skočil dolů. Ještě jsem zahlédl Raye, jak za mnou znechuceně kouká. Vyrazil jsem opět na okraj města, tentokrát k horám. Věděl jsem kde ji hledat. Všechno co do teď udělala, jsem dokázal nějak překousnout. Byla sice jedna z Nás, jenže přešla na druhou stranu. A já zběhy nemám rád. Měl jsem tolik příležitostí to s ní skončit, ale vždycky jsem jí nechal jít. Ženská. Povzdechl jsem si. Ale dneska už překročila onu mez a má trpělivost se začínala zvolna vytrácet. Rapidně jsem přidal do kroku.
Jak jsem předpokládal, stála tam. A to v celé své kráse. Černé vlasy vlající ve větru, hluboké modré oči a podlý úsměv. Čekala na mě. Věděla, že přijdu. Jako vždy jsem v její přítomnosti cítil, jak se něco pokouší zastřít mé smysly a před očima mi začaly matně probíhat obrázky z našeho posledního setkání. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a vyskočil za ní na útes. "Mrcho." Chvilku si mě s úsměvem prohlížela a obcházela okolo mě. "Proč hned tak zostra? Tobě se nestýskalo?" Obrátil jsem oči v sloup. "Proč on?" Zeptal jsem se skoro znuděně a zahrál něco jako tázavý výraz. Zastavila se přede mnou a složila ruce na prsou. "Vždyť víš, že o něj vůbec nešlo." "Ne?" Rezignovaně jsem si zapálil cigaretu. Tyhle konverzace s ní nesnášim. Ale přeci jí nemůžu rovnou zastřelit. I když. Nemůžu? Někde v hloubi duše jsem se ušklíbl. "Ne. Byl to nejjednodušší způsob jak tě donutit abys udělal to, co chci." Začala si namotávat pramínek vlasů na prst. "A to je?" Začínal jsem litovat toho, že jsem se rozhodl nechat jí žít. "Chtěla jsem, aby za mnou zase přišel. Jako tehdy…"




Wuaaa...

12. února 2013 v 21:41 | Tume Kiilas |  Diary
Tak jsem zase tady. Mám jarňáky a můžu si dovolit mrhat časem. Tak se stalo, že mi dva dny protekly doslova mezi prsty. Je smutno, nudím se a těšim se na pátek. A v neděli už konečně na hory..Taky mám skoro hotovej cosplay a ani to nedalo nijak moc práce. Naštěstí.. to je tak nějak vše. GN.

R&R 03

6. února 2013 v 11:46 | Tume Kiilas |  Tales
Seděl jsem na gauči a na stolku přede mnou stála sklenka červeného. "Hey, Raymonde?" Na místo odpovědi se ozvala kaskáda řinčivých zvuků. "Do háje. Řikal jsem ti, ať na mě nemluvíš, když vařim." Se smíchem jsem se šel podívat, co natropil. "No jo. Chlap v kuchyni." Udělal jsem skoro neviditelný pohyb rukou a všechny popadané hrnce opět stály na svém místě. "A ty bys to udělal líp?" Ray seděl na lince a vztekle máchal rukama. "Ne, ale rozhodně bych to všechno nerozbil." "Tsss.."
O hodinku později se rozeřval domovní zvonek. "Do háje. Už je tu." Brácha vystřelil z jídelny jako blesk a hnal se ke dveřím. "Co tady ještě děláš? Říkals, že budeš celou noc pryč!" "Dyť už jdu prosimtě." Vzal jsem do ruky koženou bundu a skočil do bot. "Už bych tu dávno nebyl, kdybys uměl vařit." Zastavil se ve dveřích a probodl mě pohledem. "Zmiz." Zavrčel a rozeběhl se dolů ze schodů. Já to vzal pro změnu oknem. Hladce jsem přistál na chodníku v boční uličce vedle našeho činžáku. Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Miluju noční výlety. Zamířil jsem k nádražním halám.
Otevřel jsem léty zašlé, dřevěné dveře a sešel do podzemí. Do nosu mě praštil závan alkoholu a cigaret. Ucítil jsem starý domov. Prošel jsem rádoby korálkovým závěsem a zamířil k baru. Osazenstvo podniku ztichlo a já ucítil jejich pohledy zabodnuté v zádech. Posadil jsem se a Oni se znovu dali do hovoru. "Co ty tady děláš?" Barman mi automaticky podal pivo a opřel se o pult proti mně. "Tak mluv!" "Tady ne." Kývl jsem na Bytosti za mnou. "Hej, Tulijo, vem to na baru." Houkl na mladíka, leštícího skleničky. "Pojď dozadu." Zatáhl mě do tmavé místnosti a přistrčil dvě skládací židle. "Něco mi dlužíš." Řekl jsem a posadil se naproti němu. Vzduch v místnosti byl vlhký a studený. "Jo to dlužím. Ale bohužel nemám víc než pár bouchaček a spoustu kanystrů alkoholu." Ušklíbl se. "Prosimtě nedělej se." Zvážněl jsem a vstal. Moc dobře jsem věděl, že pár bouchaček a desítky podpultového alkoholu nejsou zdaleka to jediné, s čím obchoduje. "Potřebuju tu věc. A potřebuju jí rychle. Máš na to týden." Než stačil otevřít pusu, už se za mnou zavíraly dubové dveře. Mávl jsem na Tulija a svižným krokem vyšel ven.
Krátký sprint, odraz od země, vyskočit na zídku a na střechu. Jedna, druhá, třetí, přeskočit ulici. Další střecha. Další sprint. A takhle ještě několikrát. Zastavil jsem až na úplném kraji jedné z posledních ulic města. Posadil jsem se na roh střechy a nechal nohy volně viset dolů. Obzor přede mnou byl zahalen do husté mlhy a všudypřítomná tma mu dodávala onu mystickou krásu. Bohužel krása nebyla důvodem mé návštěvy. Bylo to tam. Cítil jsem to. Čnělo to ze tmy nad jezerem jako těžká clona. A kdyby jen to. Rostlo to. Od posledně se to zvětšilo asi o polovinu. Věděl jsem, že musíme zakročit. Ale co dělat, teď když je většina z Nás pryč. Pryč? Co to je za slovo. Komunikátor mě vytrhl z přemýšlení. "Rote? Dělej. Něco se stalo." Zařízení ztichlo. Nechal jsem clonu clonou a vyrazil sprintem zpět. Opět přes střechy. Tuhle rychlost jsem si nemohl dovolit ani v tak prázdném městě jako je tohle.
Telekineze je super věc pokud potřebujete v plném sprintu otevřít vchodové dveře. Prohnal jsem se chodbou, do pátého patra jsem raději vyskočil a už jsem stál před naším bytem. Dveře byly překvapivě zavřené a nejevily známky újmy. Opatrně jsem odemkl. Přeci jen mohla být uvnitř ta jeho slečna. Něco jsem cítil. Něco známého. Tedy spíš někoho. Napětí se začalo lehce stupňovat. V předsíni chybělo cokoli cizího, ale stopa tady byla ještě zřetelnější. Nakoukl jsem do kuchyně, pak do jídelny a nakonec do obývacího pokoje. Nikde nic. Prošel jsem místností a zhluboka se nadechl i přes to, že jsem to fyzicky nepotřeboval. V jeho pokoji někdo byl. Cítil jsem to. Když jsem se dostatečně přiblížil, projel mnou hřejiví pocit klidu. Byl to Raymond a byl v pořádku.

R&R 02

1. února 2013 v 10:00 | Tume Kiilas |  Tales
"Seš si jistej? Šéf říkal, že máme vzít jen tu věc a zmizet."
"Posero. Co se stane, když si vezmeme trochu víc?" -
"Já nevím. Nepřipadá mi to . . ."
"Drž hubu a dělej."
"Hm.." "Hele?"
"Řekl jsem snad, ať držíš hubu."
"Neslyšel si něco?"
"Co jako."
"Praskání."
"Jaký praskání?"
"Jako když hoří."
"Prosimtě neblbni.
"Ale já cítím kouř."
"Drž hubu nebo tě na místě oddělám. A hele tady to je." Muž vyházel ze šuplíku posledních několik papírů a pak vítězoslavně zdvihl šedý rychlovazač. Ještě rychle zkontroloval jeho obsah a zamířil ke dveřím. "Hej, odcházíme." Druhý muž zamířil k němu. "Krej mě. Pro jistotu."
"Kdo by tady tak mohl být. Teď v noci." Sup se zašklebil a natáhl volnu ruku ke klice. A..
A klika jako by před ním uhnula. Zkusil to znovu. A klika se znovu pohnula. "Ty dveře se otvíraj!" Zakřičel sup a namířil na ně zbraň. Oba zůstali nehybně stát. Dveře se před jejich zraky opravdu otvíraly, ale tak nějak nezvykle. Pomalu. Hodně pomalu. Až nelidsky. Supovi se začala podlamovat kolena a cítil, jak mu mezi zježenými chlupy na krku stékají kapky potu. "Rozkopni je." Špitl Moucha. "Dělej!" Sup sebral poslední střípky odvahy a udělal, co mu bylo nakázáno. Dveře se za doprovodu vrzání rozlétly. Za nimi bylo, stejně jako když přicházeli, šero, prosvícené jemným oranžovým světlem venkovní lampy. Ani stopa po jiné existenci. "Asi průvan." Řekl Moucha, když konečně vešel do chodby. Oba muži věděli, že toto vysvětlení, ač se zdálo jakkoli jednoduché a lákavé, zdaleka nemuselo být pravdivé. Zamířili ke schodům na konci chodby.
"Co..to..má..?" Zastavili se na kraji chodby, která předtím pokračovala schodištěm. Avšak po masivních dubovích schodech jako by se slehla zem. Namísto nich se na mramorové podlaze o patro níž válelo až nepěkné množství ohořelých trámů. "Do háje! Co to má znamenat?" Sup stál na samém okraji patra a hleděl dolů. "Lepší otázka je, jak se odsud dostaneme. Začíná to tady pěkně smrdět!"
Po krátké domluvě se rozeběhli k oknu na druhé straně chodby. Zatímco Moucha zápolil s mosaznou kličkou, Sup stál za ním s glockem v ruce. "Dělej vole!" Netrpělivě přešlapoval, aby nebylo poznat, že se mu třesou kolena. "Drž hubu." Umlčel ho Moucha. "Hurá!" Klička konečně povolila a okno bylo rázem dokořán. "Dělej. Běž první. A vem to." Moucha strčil Supovi rychlovazač a ukázal na nízkou stříšku pod nimi. Sup poslušně seskočil dolů. Moucha ho těsně následoval. Pak sešplhali z garáže, přelezli plot a sprintovali směrem k blízkému lesíku.
"Co to ksakru bylo?" Moucha stál zády opřený o strom a těžce oddychoval. Po čele mu tekly krůpěje potu a měl nezdravě rudofialovou barvu. "Nevim, ale jsem rád, že sme fuč." Sup, pro změnu ležící na zemi, se stále ještě třásl strachy. "Mám pocit, že by to pro vás dva bylo bezpečnější uvnitř." Hluboký mužský hlas znenadání narušil jejich rozhovor. Moucha a Sup náhle stáli bez hnutí vedle sebe a mžourali do tmy kolem. Nikde nic. Les kolem se zdál naprosto pustý. "Co to má bejt?" Řekl Moucha tmě před sebou. Tma odpověděla. "Ptáš se ty? Sprostý zloději a lháři, úplatná děvo, v rouše beránčím?" To už se v temnotě před nimi rýsovala mužská postava. "Co si to dovoluješ ty skrčku. Rozbiju ti tu tvojí prořízlou hubu!" Sup začal výhružně máchat rukama. "Pánové, já být vámi, takhle bych s ním nemluvil." Tentokrát se ozval hlas za nimi. Muži zděšeně vykřikli a otočili se. Postava stojící za nimi měla na tváři ustaraný výraz. "Bráška se naštve, když s ním budete takhle mluvit." Nespokojeně zavrtěl hlavou. "Co to tu meleš?" Tentokrát se ozval Moucha a napřáhl pravou ruku k ráně. V tom ledová pěst objala jeho zápěstí. "Jak jsem řekl. Nemluvte tak ošklivě s mým bráškou." Ozvalo se tiché křupnutí. Ledová pěst povolila. "Ááá!" Moucha se držel za zápěstí a bolestí div nevil. "Ten hajzl mi zlomil ruku." Sup udělal krok před svého parťáka. "Tohle ti neprojde, ty parchante!" Natáhl ruku s glockem a zmáčkl spoušť. A muž před ním pořád stál. Stále měl na tváři ten ustaraný úsměv a mezi prsty pravé ruky svíral kulku. "Zvláštní, že? Tahle maličká měla zřejmě skončit někde jinde." Pak kulku pustil.
Sup padl na zem a držel se za krvácející nárt. "Přestaň si hrát. Na tohle nemáme čas." Došel sem k nim a zastavil jsem pohled na loutkách válejících se po zemi. "Ach Rotario, proč jsi vždycky tak netrpělivý?" Blonďák nechápavě zatřásl hlavou. Udělal jsem své oblíbené gesto. Lesem projel stříbrný záblesk. "Vítej mezi námi Tokke." Pohladil jsem zvíře po hlavě. Jeho oči se oranžové zaleskly. "Máš tady práci."