Alone against all. Against myself. Forever. Like a stray dog.

R&R 05

22. února 2013 v 10:00 | Tume Kiilas |  Tales

Ležel jsem na zádech s rukou pod hlavou a sledoval kamenný strop. Gotická klenba mě doslova fascinovala. Nebo jsem si to alespoň nalhával. Nechtěl jsem si připustit, že jsem to udělal znovu. Proč já jí no to vždycky skočim? Nesnášim ženský. Pohladil jsem dívku spící vedle mě po hlavě. Takhle vypadá docela neškodně. Z myšlenek mě vytrhl komunikátor. "Kde seš? Máme dnes nějakou práci, pokud si dobře vzpomínám." Ray zněl dost naštvaně. Měl pravdu, čekalo nás toho docela dost. Pomalu jsem začal vstávat z postele. Komunikátor se za pár vteřin ozval znovu: "Jo a ještě něco. Tokke zmizel." V mžiku jsem stál uprostřed pokoje a sháněl se po svém oblečení. V hlavě se mi odehrával jeden katastrofický scénář, za druhým. Jestli Tokke utekl, nebo ho nedej bože někdo našel. Radši ani nemyslet. Mrkl jsem na Vero. Ta stále klidně spala. Možná to bylo i dobře. Stejně jsem s ní neměl v plánu mluvit. A na jejím místě bych nechtěl slyšet, že jeden z nejlepších vraždících strojů na světě je neznámo kde. Konec konců i v našich rukách byl v podstatě neovladatelný. Zahnal jsem obludné myšlenky na zkrvavené město a opustil hrad. Hurá do města.
Rozrazil jsem balkónové dveře a vpadl do bytu. "Jdeš pozdě." řekl Ray na místo pozdravu. Zarazil jsem se. "Pozdě?" Mé oči sklouzly na rozevřenou složku na stole. "Proběhla pracovní porada. Máš tam program na večer." Probodl mě pohledem. "Ses oklepal nějak rychle." Usadil jsem ho a naskenoval si kompletní složku do paměti. Brácha jen zavrtěl hlavou a nasupeně se odvalil do koupelny. Já se zavřel do pokoje. Měl tak trochu pravdu s tim, že jdu pozdě. Jenže se to vůbec netýkalo naší práce. Najít Tokkeho je důležitější než cokoli na tomhle světě, včetně eliminace lovců. Sáhl jsem pod postel a vytáhl obrovský kovový kufr. Zadal jsem osmimístnou kombinaci čísel do elektronického zámku a ten mi odpověděl cvaknutím. Kov povolil a přede mnou se objevilo to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Asi sedmdesát centimetrů dlouhá, kovová hračka. Hračka, která spolehlivě zabije naprosto všechno, i ty největší potvory. Vytáhl jsem obrpistoli z kufru, vyhrabal pouzdro a pověsil si ji na záda. A jde se. Vešel jsem do obýváku. "Kam jdeš?" Brácha byl zpět z koupelny a zas mě probodával pohledem. "Najít Tokkeho." Nastrkal jsem si pár ProBů do kapsy. To je to jediné, na co lze vlka nalákat. Obvykle totiž nemám po kasách nakrájené lovce. "Ale máme práci." Ray vstal od stolu a zamával složkou ve vzduchu. "Tohle je důležitější!" Natáhl jsem si koženou bundu a zkontroloval, že z ní pistole nečouhá. "Kdy zase budeme mít takovou příležitost?" Obrátil jsem oči v sloup. Následovalo koncentrační gesto, pár smlouvavých vět a bratr poslušně seděl na gauči. Hurá na sledovačku.
Bylo půl čtvrté ráno a já se vracel nočním městem domů. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Nikoli fyzicky, ale mentálně. Během půl dne jsem prohledal okruh dvaceti kilometrů okolo města a nikde nic. Po vlkovi jako by se slehla zem. I mikročip odmítal vyhledat jeho polohu. Pomalu jsem se blížil k domu. Ulice byly prázdné, jako vždy. Lidé se báli v noci vycházet ven. Asi posledních dvě stě let. Odemkl jsem dveře a pomalu stoupal po schodech. Hlavou mi probíhaly události posledního půlstoletí. Za co vlastně bojujeme? Snažíme se zachránit lidstvo, které si tohle všechno zavinilo samo? Vzpomínal jsem na starou Anglii. Na království, které si pamatuji. Na Evropu dvacátého století. Na první dvě světové války. Na taktické postupy Spojeného Království. Na druhovou radu. Na třetí světovou. Na vyhlazení Číny, rozdělení USA a na industrializaci černošských oblastí. Matně jsem si vybavoval neustále rostoucí počty mrtvých. Ročně jich byly statisíce. Možná proto byl dnes počet obyvatel světa o dvě třetiny menší než ve 20. století.
Když jsem otevřel dveře, čekalo mě nemilé překvapení. V obývacím pokoji sedělo několik bytostí. Cítil jsem jejich přítomnost již dlouho, ale neočekával jsem je u sebe v bytě. "Máme návštěvu." křikl Ray. Směle jsem vešel. "To vidím. Dobrý večer, nebo snad ráno?" Býval bych se i zdvořile usmál, ale cítil jsem, že to není na místě. Usadil jsem se do volného křesla. Naproti mě seděli dva upíři, vpravo Ray a vůdce vlkodlaků, vlevo temná a jasný, kříženci lidí a pár set let vymřelých elfů. První se chopil slova starší z upírů. "Víme, kde je váš vlk." Zpozorněl jsem. Vlkodlak vzápětí navázal. "Nohsledi tvrdí, že ho mají v laboratoři nedaleko Moskvy. Stále držíme tamější území, ale hranice se pomalu bortí." Přikývl jsem. "Předpokládám, že to není hlavní důvod vašeho příchodu." Atmosféra by se dala krájet. Temná vytáhla z kapsy kabátu svitek a podala mi ho. Přelétl jsem text pohledem. Stálo tam, že lovci budou postupovat proti všem rasám a pokud se jim nevydáme dobrovolně, všichni budeme zajati a zotročeni nebo zabiti. Dosud takto šli tvrdě jen po upírech. Ušklíbl jsem se. Její veličenstvo se vrátilo ke svitkům. "To vypadá na problém." Řekl jsem trochu jízlivě. Mladší z upírů přikývl. "Kolik je lovců?" Ray nahlédl do notebooku. "Podle posledních informací asi 12O roztroušených po světě." Jasný se zhluboka nadechl. "Budeme prozkoumávat vzdušný prostor a informovat vás. Víc udělat nemůžeme." Upíři chvilku o něčem diskutovali a pak se starší z nich konečně odhodlal přednést návrh. "Můžeme také pomoci ze vzduchu." Narovnal jsem se v křesle. "Pokračujte." Připadal jsem si mezi bývalými členy Druhové rady naprosto bezradný, na druhou stranu jsem byl jediný, kdo s lovci dokázal efektivně bojovat. Přeci jen sám jsem lovcem. "Pokud bychom dostali informaci jak lovce účinně zabít, můžeme pomoci. Máme své jedince všude. V politice, v laboratořích i v justici." Zhluboka jsem se nadechl. "Zhodnotím váš návrh. Jste si jistě vědomi rizika, které to pro mě znamená. Pro nás." Upíři souhlasně kývli. "Dobře. Dám vám v čas vědět. Království nemůže zasáhnout příliš brzy. Přeci jen máme přístup ke všemu, co dělají. Každopádně vám děkuji za informaci o vlkovi. Dál bych vás chtěl o něco požádat. Jak jistě víte, snažíme se eliminovat soukromé síly, napadající vaše rasy a kmeny. Bohužel se mnoho z nich stáhlo do ústraní. Byl bych rád, kdyby jste mně mohli informovat o vaší situaci." Osazenstvo vesměs souhlasilo. Zakrátko jsme se rozloučili a hosté začali pomalu opouštět dům.
Zapadl jsem zpátky do křesla. Ray vyprovodil poslední hosty a vrátil se ke mně. "Ještě toho trochu." Plácl sebou na gauč vedle mě. "To vysvětluje, proč nefunguje ten čip." Zabručel jsem a ponořil se do moře úvah. Ray se po chvilce kultivovaně posadil a vytáhl notebook. "Kdy pro něj zajedem?" "Cože?" Vytrhl mě z přemýšlení o technice. "Kdy zajedem pro Tokkeho?" Zamyslel jsem se. "Večer vyrazíme."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama