Alone against all. Against myself. Forever. Like a stray dog.

R&R 06

6. března 2013 v 20:03 | Tume Kiilas |  Tales

Krčil jsem se za obrovským balvanem a měnil v Pistoli zásobník. Všude okolo svištěly kulky a já tak tak zvládal senzory hlídat situaci. Ray, po pětihodinovém útěku a téhle snad nekonečné přestřelce, ležel vyčerpaně vedle a zhluboka dýchal. Jemu bohužel ještě zůstaly základní metabolické funkce. Mě dýchání zpomalovalo, ale i tak jsem to dělal. Ze zvyku. A taky kvůli tlaku. Ale třeba teď jsem nedýchal vůbec. Prudce jsem se odrazil a vyskočil do koruny stromu. Věděl jsem, že mám tak vteřinu a půl než mě automatické pušky rozmístěné okolo stačí zaměřit. V letu jsem ještě stihl sejmout dva Pěšáky krčící se v keřích před námi. Ray zatím statečně plnil další zásobník. Já jsem, skryt za kmenem stromu, pálil kamsi do lesa. Tedy, já věděl přesně kam, i když by mi to vnější pozorovatel asi nevěřil. Když jsem se za vteřinu a půl ocitl opět na zemi vedle bratra, smršť kulek ustala do poslední. Chvilku jsme vyčkávali a po pár minutách zahájili taktický postup na sever. Lovcům sice nechyběla rychlost ani technika, ale jejich pokusy nás dostat neměly hlavu ani patu. Ostatně jako vždy. K laboratoři nám podle dosavadních informací zbývalo nějakých padesát kilometrů. Normálně bych se této vzdálenosti vysmál, bohužel a zároveň naštěstí jsem sebou měl Raye. Nemohl si dovolit mou rychlost na více než deset kilometrů, chyběla mu dobrá polovina senzorů, cit i pevná ruka. A především energie. Z vlastní zkušenosti vím, že velká část těchto problému je daná fyzickým stavem. Bedlivě jsem zkoumal všechny jeho životní funkce. Na rozdíl ode mě totiž neměl podporu života. Naštěstí na tom nebyl zas až tak zle. Asi tři kilometry před námi měla začínat první vlkodlačí linie. Pásmo nejnižší ochrany. Tedy nejnižší ochrany podle grupy původně ruských vlkodlaků. Kulomet snad na každých sto metrech. Velká spousta kulometů. Kulometů, co nám budou krýt záda. Chvilku jsem uvažoval, jestli je to tím, že jsou to vlkodlaci, nebo proto, že to jsou původně Rusové. Bohužel na úvahy tohoto typu nebyl dostatek času. A tak, zatímco jsem se já utápěl v taktizování, kráčel vysílený a lehce zranění Ray bez remcání vpřed. Řídil se kompasem, protože dělal, že nevěří mojí navigaci. Nechápal jsem, že i v takové situaci najde prostor pro ješitnost. Inu zbytky lidství. Tak jsem ho nakonec nechal, ať si dělá, co chce.

Hranice se pomalu přibližovala. Vysílal jsem vlnové signály na všechny vlkodlačí čipy a ty mi ochotně odpovídaly. Jakmile jde o záchranu něčeho, co má chlupy a čtyři nohy, jsou nadmíru ochotní. Ušklíbl jsem se. Bohužel mi dobrá nálada nevydržela příliš dlouho. Komunikační čip hlásil přítomnost letícího objektu asi čtyři stovky metrů od nás. Po pár vteřinách detekce se ukázalo, že letící objekt je vrtulník. "Zvládneš běžet?" Ray se nechápavě otočil. "Cože?" "Běžíme!" zavelel jsem. To už bylo slyšet řvoucí rotor a jehličí se rozvířilo vzduchem. Chytl jsem ho za ruku a rozběhl se mezi skály. Vláčel jsem ho za sebou několik stovek metrů. Pak jsem v běhu vytáhl pistoli a několikrát vystřelil na vrtulník. Jenže ten už nás pěkných pár vteřin kropil moc pěkně upraveným, čtrnáctihlavňovým, rotačním kulometem. Všude okolo lítaly třísky a jiskry, jak se kulky odrážely od okolních skalisek. Z vrtulníku se sice trochu kouřilo, ale k pádu to zjevně stále nestačilo. A pak se mi v hlavě zrodil nápad. Pustil jsem Raye a vyskočil na jednu ze skal vpravo od nás. Postavil se čelem ke kulometu. Ten ne a ne mě trefit. Namířil jsem pistoli na čelní sklo a můj dokonalý zrak zaostřil na vytřeštěnou tvář pilota. Spoušť tiše cvakla. Sledoval jsem, jak se vrtulník propadl o několik metrů a kus pode mnou se roztříštil o skálu. Ušklíbl jsem se. Pak vyrazil najít bratra. Ten v běhu naprosto ztratil směr, takže teď mířil někam na východ. Doskočil jsem na zem před něj. "To musíš vždycky všechny zabít?" Zkřivil tvář do znechuceného úšklebku. Obrátil jsem oči v sloup a vyrazil znovu správným směrem. Hranice už byla jen pár stovek metrů před námi a čip hlásil čím, dál tím více zbraní.
Po několika minutách jsme došli k prvnímu plotu. Spíš než plot to byla metr a půl vysoká železo-betonová zeď s dalším metrem pletiva a ostnatého drátu. Ze zdi čněly jako ostny hlavně samopalů a ty tlustší sem odhadoval na lehčí typy poněkud těžších děl. Všude okolo pochodovala stráž. Konkrétněji vlkodlaci všeho druhu a věku. Početně doplněné o křížence lidí a psovitých šelem a další zázraky genetiky, které jsem dosud neviděl. Začínal jsem být vcelku rád, že nemám alergii na chlupy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama