Alone against all. Against myself. Forever. Like a stray dog.

Květen 2013

What kind of moral can we have?

28. května 2013 v 8:59 | Tume Kiilas |  wardrobe

Jak jste jistě pochopily, omrzel mne starý look stránek. S nějvětší pravděpodobností dojde během kratší doby i k úpravě menu. Musím se přiznat že s barevností nejsem příliš spokojená, takže tu asi moc dlouho nevydrží. No, snad se bude líbit..




Dear diary . .

26. května 2013 v 21:53 | Tume Kiilas |  Diary
Tak jo... Že je neustále hnusně, to bych ještě zkousla ale ty podělaný bouřky mě už dostávaj. Takže zase jednou sedim s notebookem pod stolem a klepu se jak malej parchant.. Supeeer... Bože.. doufala jsem že z tohohle vyrostu, ale evidentně se tak neděje. Nesnášim to. Jinak opět nic nového. Pomineme-li fakt že zítra to jsou tři roky co chodim s kovářem.. a přibližně 2 a půl roku co chci vybombardovat Turnov. Ale to je opět nepodstatné. Co mě těší je že jsme se s naší zakládající se kapelou konečně dohodli co chceme hrát a máme zaděláno na pár coverů. Moc fajn... Strašně se těšim.. jenže si musim opět opravit hlasivky.. a zánět dutin.. mrdat to všecko.
Dobrou..:P

Rawen & Misaki

22. května 2013 v 0:16 | Tume Kiilas |  cosplay
Jak jste již jistě pochopili jde o to, že já a můj drahý kamarád jsme vymysleli moooooc špatnou věc a také jsme se rozhodli jí zrealizovat. Jde o naprosto stpidní OC Crossplay, v podstatě navazující na Aisu maiden. Jen něco málo k Misaki... Ex-nájemnej vrah, dostala za úkol zabít Rawena kterej málem zabil jí. Skončila jako jeho uke :P Jak prosté. Naší drahé šéfové Neo /Melody/ se to sic moc nelíbí.. ale kolikrát jí budu řikat, že ona neni řidič mého autobusu? :P

Fotky v Cč..


Level UP!

22. května 2013 v 0:04 | Tume Kiilas |  Diary
Tak.. DNES sem opět odlevlovala a to díky svěmu inteligentnímu kamarádovi... Udělali jsme betaverzi cosplaye.. Respektive našeho Crossplaye Rawen x Misaki. Myslim že se to včelku povedlo. Tedy minimálně on byl naprosto dokonalá holka :) Dokonce se líbil i babičce.. a já musim zhubnout prsa abych byl lepší muž :D A přítel mě pak zabije :D Why not... Well možná sem hodim i nějakou fotku.. aby byla sranda... :P Vše najdete v rubrice COSPLAY!
Bye ...

Right here...

18. května 2013 v 11:53 | Tume Kiilas |  Diary
Tak překvapivě ještě stále žiju...
Psaní mi tak nějak nejde a neuspokojuje mě. Chci dělat něco novýho. Něco dobrýho... Do toho mi rodiče zakázali jet na kovářskej slez do Dobříva takže přítele zas vůbec neuvidim a když sme se náhodou viděli, stálo to za starou bačkoru. To je konečná. . Aspoň že mám nějaký ty lidi z komuniti. Dneska hodně přemejšlim že nepůjdu na sraz a zašiju se s někym na promítání. Ať je prdel...

R & R 08

4. května 2013 v 10:00 | Tume Kiilas |  Tales

Pohodlně jsem se usadila v křesle a zapálila si cigaretu. Konečně chvilka klidu. Monitor ozářil místnost a v jeho středu zablikalo upozornění o příchozím hovoru. Na tohle teď opravdu nemám náladu. Vztekle jsem klika na červené sluchátko. Upozornění zmizelo. Otevřela jsem složku ležící na stole a začala listovat. Osobní údaje, výpis z trestního rejstříku, výpis z katastru nemovitostí, informace o rodině a spousta dalších nedůležitých věcí. Po pár minutách jsem konečně narazila na CD v papírovém obalu a další, o něco menší, složku. Nesnášim techniku, počítače, elektronická data a podobné nesmysly. Když sem byla mladá, nic takového neexistovalo. Jenže také neexistovaly rádiově řízené rakety, terorismus a sociální sítě. Byl to tehdy ale jednoduchý svět. Na chvilku jsem se pozastavila a zavzpomínala na dětství. Na tváři se mi objevil lehký úsměv. Ksakru. Tohle nesmim dělat. Zpátky do práce. Típla jsem cigaretu a otočila se zpět k počítači. Prohlédla jsem obsah disku a zkopírovala si potřebná data. Konkrétně tedy konstrukční plány několika nových zbraní "země vzduch". Náš plán se začal až nepěkně komplikovat. Dnes už prostě není na nikoho spoleh. Do toho mi stále vrtalo hlavou nedávné vloupání. Někdo si zřejmě myslí, že doma schovávám nějaké poklady. Jediné o co jsem tehdy přišla, pomineme-li dřevěné schodiště, byla složka s informacemi o našich současných partnerech. Ať to udělal kdokoli, zjevně hledal něco jiného. Připojila jsem se na vzdálený server mého domácího bezpečnostního systému a začala prohlížet záznamy z kamer. Po dvou hodinách sledování jsem konečně narazila na nějakou akci. Do domu vešli, naprosto drze, dva muži v černých uniformních oblecích typu "jsem zloděj, koukej". Asi najatí některým z královniných Cooperů. Ten den jsem samým spěchem zapomněla zhasnout olejové lampy na chodbě, takže záznamy z kamer byly ještě zřetelnější. Jejich cílem byla moje falešná pracovna v prvním patře. První z mužů prohledal regál se šanony. Druhý se vrhl do šuplat pod stolem. Po několika desítkách minut měli to, po čem toužili. Respektive něco úplně jiného, ale to nejspíš zjistili mnohem později. Zapálila jsem si další cigaretu a sledovala dál jejich počínání. Muži mezitím vyšli z pracovny a zamířili zpět ke schodům. Jenže po těch nebylo nikde ani památky. Namísto toho se v přízemí válely kusy ohořelého dubového dřeva. Muži pár vteřin bezradně rozhazovali rukama a evidentně se hádali. Pak zamířili k oknu na druhém konci chodby. Rychle jsem přepnula na záznam z chodby v době, kdy byli muži v pracovně. Na kameře umístěné nad schody bylo zřetelně vidět jak jiní dva muži, o poznání mladší, oba v kožených bundách a těžkých botách, stojí nad schody a o něčem diskutují. Pak místnost ozářil blesk a schodiště doslova zmizelo před očima. Tedy spíše se propadlo o patro níž a poněkud změnilo uspořádání. Muži zašli za roh a na záznamu z další kamery nebyli. Prošla jsem všechny další pásky, ale na žádné po nich nebylo ani stopy. Jediné co příběh jakž takž uzavřelo, byli zlodějíčci vyskakující z okna v prvním patře na střechu garáže. Nechala jsem doběhnout pásku do konce. Seděla jsem zkroucená v křesle a koukala už spíš jen z principu. A pak jsem si všimla ostrého bílého záblesku. Ozářil celou místnost natolik, že kamera nakonec vypověděla službu. Přehrála jsem si záznam ještě několikrát a odmítala věřit svým očím. Vystřelila jsem ze židle jako blesk a zamířila do sousední místnosti, na první pohled tvářící se jako knihovna. Ten hajzl. Jak může? Vztekle jsem za sebou třískla dveřmi. Došla jsem k jednomu z regálů a zasunula dovnitř nenápadně vypadající knihu. Přiložila jsem prst na čtečku zabudovanou v polici. Ozvalo se tiché pípnutí a knihovna se jako zázrakem odsunula. Jsem prostě staromódní. Ale zas ne tolik. Prostor za knihovnou zářil bílým světlem a studeným kovem. Kolem byly jen hladké bílé zdi s chromovými pásy po celé délce a hladká šedá podlaha. Uprostřed stál chromový pult s počítačem, jinak byla místnost zdánlivě prázdná. Ale opravdu jen zdánlivě. Přistoupila jsem k počítači ve středu místnosti a zadala několik sérií hesel. Počítač se rozběhl a na monitoru se objevila tabulka databáze. Skoro automaticky jsem dala zadala k vyhledání několik položek. Zdi okolo mě se zavlnily a na několika místech se z nich vysunuly regály přeplněné zbraněmi. Posbírala jsem pár kousků a opustila trezor. Hurá na cestu.


R & R 07

2. května 2013 v 15:26 | Tume Kiilas |  Tales


Seděli jsme na ploché střeše bývalé vojenské základny ukryté hluboko v lesích. Rozhlížel jsem se po okolí a kouřil cigaretu. Snažil jsem se trochu relaxovat. Naprosto přesně totiž vím, že jakákoli podobná akce potřebuje především střízlivou mysl. To v praxi znamená dát si chvilku klidu. Minimálně takhle mě to lidé učili. Ale Ray si to zjevně nemyslel. Nespouštěl oči z našeho osrstěného průvodce, který právě rozkládal na zem mapu a nervózně přitom pochodoval sem a tam. Bylo více než jasné, že teď už Armáda ví, kam míříme a především, kdo nám pomáhá. Vlkodlak se jmenoval Eor a slíbil nám doprovod až do laboratoře. Již sem měl tu čest stát po jeho boku v boji a i já musím přiznat, že bych se při souboji s ním přeci jen trochu zapotil. Tedy kdybych se mohl potit. To podstatné je, že byl naprosto loajální. Konečně vytáhl z kapsy baterku s laserovým bodovým světlem a posvítil jim na černou tečku uprostřed zelené plochy. "Tady jsme." Odmlčel se a pomalu přesunul světlo. "Sem je to asi dvacet kilometrů. Pojedeme autem. Je to naše území, tady nám nic nehrozí. Dál budeme muset pěšky. Ještě několik dalších kilometrů máme pod kontrolou, ale dál je už jen zaminovaná pustina." Zkřivil obličej do znechuceného výrazu. "Vyrazíme za světla, dříve to ani nemá smysl." Vstal jsem a došel k němu. "Sejdeme se ve čtyři ráno tady." Přikývl a během pár vteřin zmizel. Otočil jsem se k bratrovi. "Tak, to bychom měli."
Hnali jsme se po opuštěné, místy trochu rozbité, silnici dál na sever. Moji společníci seděli zaražení v sedačkách a vytřeštěně zírali na tachometr. "Zpomal. Za chvilku budeme na Hranici." Ozval se Eor ze zadní sedačky. Poslechl jsem a ubral plyn. "Uff." Ray se konečně trochu uvolnil. "Zdejší silnice nejsou stavěné na takhle agresivní jízdu." řekl po chvilce a nasadil opět dotčený výraz. Ušklíbl jsem se. "Tohle není agresivní jízda. A navíc neřídil jsem asi pět let." Eor vytřeštil oči. "Cože?" "Neboj Eo, já nezapomínám." Mrkl jsem. Pravda byla, že jsem se nic neovládal manuálně. Možná proto že to neumím. A telekineze je fajn věc.
Asi sto metrů před námi stála obrovská železná vrata. Když jsme před nimi zastavili a identifikovali se, všiml jsem si, že na téhle straně je mnohem více stráží a mnohem více samopalů. Asi mnohem více Rusů. Bez sebemenších problémů jsme opustili vojenský areál a opět se ocitli v nekonečných lesích. "Naviguj." Řekl jsem a přidal plyn.

Toho času na druhém konci světa
"Pod milion a půl nejdu." Obtloustlý padesátník si zapálil doutník a nasadil neústupný výraz. Muž na druhé straně stolu se povýšeně usmál. "Opravdu? Tady si ale nemůžete vybírat." Plešoun si potáhl z doutníku, poněkud uspěchaně vyfoukl kouř a zakuckal se. "Hele, berte nebo nechte bejt. Můžu to prodat i jinde." Začínal být trochu nervózní. Blonďatý mladík se znovu pousmál a jemně přejel rukou po kufříku. "Víte, pane Cayi, tohle je naše město. Náš stát. Tady si nikdo nevybírá. Doufám, že mi rozumíte." Vážně zvedl jedno obočí. "Milion nebo smrt." Zuby se zaleskly v širokém úsměvu. Muž s doutníkem se mu podíval zpříma do očí. "Chcete po obchodníkovi, aby prodával pod cenou." Řekl vážně. "Prodat pod cenou nebo zemřít. Jak těžká taková volba." Blonďák se na moment odmlčel. "Nabízíme vám dlouhodobou spolupráci a ochranu. Pokud nemáte zájem, můžete odejít. Tedy, když to dokážete." Na tlouštíkův krk se nalepilo ústí hlavně. "Co..co to ...!" Muž zakoktal a málem omdlel. Postava za ním ho probrala tupou ránou. "Jak se vám má nabídka líbí teď?" Mladík měl stále na tváři ten škodolibý úsměv. "Co to má znamenat?" Muž se zmítal na židli a začínal ztrácet sebekontrolu.
Pod návalem stresu se dokonce pomočil. Hlaveň se zaryla hlouběji to krku. V jeho hlase byl zřetelný strach. "Co jste to udělali s naším městem? Hajzlové. Tohle není život." V tu chvíli se naproti němu rozlétly dveře. "Já!" Muž znovu málem omdlel, tentokrát leknutím. Dívka stojící ve dveřích zatřásla hlavou a černobíle vlasy zavířily vzduchem. "Nějaké problémy pánové?" Blonďák zavrtěl hlavou. "Pošlete ho zpátky. Jestli cekne, zlikvidujte ho." Dveře se zabouchly, až se místnost otřásla.

Další kapitola . . .