Alone against all. Against myself. Forever. Like a stray dog.

R & R 08

4. května 2013 v 10:00 | Tume Kiilas |  Tales

Pohodlně jsem se usadila v křesle a zapálila si cigaretu. Konečně chvilka klidu. Monitor ozářil místnost a v jeho středu zablikalo upozornění o příchozím hovoru. Na tohle teď opravdu nemám náladu. Vztekle jsem klika na červené sluchátko. Upozornění zmizelo. Otevřela jsem složku ležící na stole a začala listovat. Osobní údaje, výpis z trestního rejstříku, výpis z katastru nemovitostí, informace o rodině a spousta dalších nedůležitých věcí. Po pár minutách jsem konečně narazila na CD v papírovém obalu a další, o něco menší, složku. Nesnášim techniku, počítače, elektronická data a podobné nesmysly. Když sem byla mladá, nic takového neexistovalo. Jenže také neexistovaly rádiově řízené rakety, terorismus a sociální sítě. Byl to tehdy ale jednoduchý svět. Na chvilku jsem se pozastavila a zavzpomínala na dětství. Na tváři se mi objevil lehký úsměv. Ksakru. Tohle nesmim dělat. Zpátky do práce. Típla jsem cigaretu a otočila se zpět k počítači. Prohlédla jsem obsah disku a zkopírovala si potřebná data. Konkrétně tedy konstrukční plány několika nových zbraní "země vzduch". Náš plán se začal až nepěkně komplikovat. Dnes už prostě není na nikoho spoleh. Do toho mi stále vrtalo hlavou nedávné vloupání. Někdo si zřejmě myslí, že doma schovávám nějaké poklady. Jediné o co jsem tehdy přišla, pomineme-li dřevěné schodiště, byla složka s informacemi o našich současných partnerech. Ať to udělal kdokoli, zjevně hledal něco jiného. Připojila jsem se na vzdálený server mého domácího bezpečnostního systému a začala prohlížet záznamy z kamer. Po dvou hodinách sledování jsem konečně narazila na nějakou akci. Do domu vešli, naprosto drze, dva muži v černých uniformních oblecích typu "jsem zloděj, koukej". Asi najatí některým z královniných Cooperů. Ten den jsem samým spěchem zapomněla zhasnout olejové lampy na chodbě, takže záznamy z kamer byly ještě zřetelnější. Jejich cílem byla moje falešná pracovna v prvním patře. První z mužů prohledal regál se šanony. Druhý se vrhl do šuplat pod stolem. Po několika desítkách minut měli to, po čem toužili. Respektive něco úplně jiného, ale to nejspíš zjistili mnohem později. Zapálila jsem si další cigaretu a sledovala dál jejich počínání. Muži mezitím vyšli z pracovny a zamířili zpět ke schodům. Jenže po těch nebylo nikde ani památky. Namísto toho se v přízemí válely kusy ohořelého dubového dřeva. Muži pár vteřin bezradně rozhazovali rukama a evidentně se hádali. Pak zamířili k oknu na druhém konci chodby. Rychle jsem přepnula na záznam z chodby v době, kdy byli muži v pracovně. Na kameře umístěné nad schody bylo zřetelně vidět jak jiní dva muži, o poznání mladší, oba v kožených bundách a těžkých botách, stojí nad schody a o něčem diskutují. Pak místnost ozářil blesk a schodiště doslova zmizelo před očima. Tedy spíše se propadlo o patro níž a poněkud změnilo uspořádání. Muži zašli za roh a na záznamu z další kamery nebyli. Prošla jsem všechny další pásky, ale na žádné po nich nebylo ani stopy. Jediné co příběh jakž takž uzavřelo, byli zlodějíčci vyskakující z okna v prvním patře na střechu garáže. Nechala jsem doběhnout pásku do konce. Seděla jsem zkroucená v křesle a koukala už spíš jen z principu. A pak jsem si všimla ostrého bílého záblesku. Ozářil celou místnost natolik, že kamera nakonec vypověděla službu. Přehrála jsem si záznam ještě několikrát a odmítala věřit svým očím. Vystřelila jsem ze židle jako blesk a zamířila do sousední místnosti, na první pohled tvářící se jako knihovna. Ten hajzl. Jak může? Vztekle jsem za sebou třískla dveřmi. Došla jsem k jednomu z regálů a zasunula dovnitř nenápadně vypadající knihu. Přiložila jsem prst na čtečku zabudovanou v polici. Ozvalo se tiché pípnutí a knihovna se jako zázrakem odsunula. Jsem prostě staromódní. Ale zas ne tolik. Prostor za knihovnou zářil bílým světlem a studeným kovem. Kolem byly jen hladké bílé zdi s chromovými pásy po celé délce a hladká šedá podlaha. Uprostřed stál chromový pult s počítačem, jinak byla místnost zdánlivě prázdná. Ale opravdu jen zdánlivě. Přistoupila jsem k počítači ve středu místnosti a zadala několik sérií hesel. Počítač se rozběhl a na monitoru se objevila tabulka databáze. Skoro automaticky jsem dala zadala k vyhledání několik položek. Zdi okolo mě se zavlnily a na několika místech se z nich vysunuly regály přeplněné zbraněmi. Posbírala jsem pár kousků a opustila trezor. Hurá na cestu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama