Alone against all. Against myself. Forever. Like a stray dog.

Tales

R & R 08

4. května 2013 v 10:00 | Tume Kiilas

Pohodlně jsem se usadila v křesle a zapálila si cigaretu. Konečně chvilka klidu. Monitor ozářil místnost a v jeho středu zablikalo upozornění o příchozím hovoru. Na tohle teď opravdu nemám náladu. Vztekle jsem klika na červené sluchátko. Upozornění zmizelo. Otevřela jsem složku ležící na stole a začala listovat. Osobní údaje, výpis z trestního rejstříku, výpis z katastru nemovitostí, informace o rodině a spousta dalších nedůležitých věcí. Po pár minutách jsem konečně narazila na CD v papírovém obalu a další, o něco menší, složku. Nesnášim techniku, počítače, elektronická data a podobné nesmysly. Když sem byla mladá, nic takového neexistovalo. Jenže také neexistovaly rádiově řízené rakety, terorismus a sociální sítě. Byl to tehdy ale jednoduchý svět. Na chvilku jsem se pozastavila a zavzpomínala na dětství. Na tváři se mi objevil lehký úsměv. Ksakru. Tohle nesmim dělat. Zpátky do práce. Típla jsem cigaretu a otočila se zpět k počítači. Prohlédla jsem obsah disku a zkopírovala si potřebná data. Konkrétně tedy konstrukční plány několika nových zbraní "země vzduch". Náš plán se začal až nepěkně komplikovat. Dnes už prostě není na nikoho spoleh. Do toho mi stále vrtalo hlavou nedávné vloupání. Někdo si zřejmě myslí, že doma schovávám nějaké poklady. Jediné o co jsem tehdy přišla, pomineme-li dřevěné schodiště, byla složka s informacemi o našich současných partnerech. Ať to udělal kdokoli, zjevně hledal něco jiného. Připojila jsem se na vzdálený server mého domácího bezpečnostního systému a začala prohlížet záznamy z kamer. Po dvou hodinách sledování jsem konečně narazila na nějakou akci. Do domu vešli, naprosto drze, dva muži v černých uniformních oblecích typu "jsem zloděj, koukej". Asi najatí některým z královniných Cooperů. Ten den jsem samým spěchem zapomněla zhasnout olejové lampy na chodbě, takže záznamy z kamer byly ještě zřetelnější. Jejich cílem byla moje falešná pracovna v prvním patře. První z mužů prohledal regál se šanony. Druhý se vrhl do šuplat pod stolem. Po několika desítkách minut měli to, po čem toužili. Respektive něco úplně jiného, ale to nejspíš zjistili mnohem později. Zapálila jsem si další cigaretu a sledovala dál jejich počínání. Muži mezitím vyšli z pracovny a zamířili zpět ke schodům. Jenže po těch nebylo nikde ani památky. Namísto toho se v přízemí válely kusy ohořelého dubového dřeva. Muži pár vteřin bezradně rozhazovali rukama a evidentně se hádali. Pak zamířili k oknu na druhém konci chodby. Rychle jsem přepnula na záznam z chodby v době, kdy byli muži v pracovně. Na kameře umístěné nad schody bylo zřetelně vidět jak jiní dva muži, o poznání mladší, oba v kožených bundách a těžkých botách, stojí nad schody a o něčem diskutují. Pak místnost ozářil blesk a schodiště doslova zmizelo před očima. Tedy spíše se propadlo o patro níž a poněkud změnilo uspořádání. Muži zašli za roh a na záznamu z další kamery nebyli. Prošla jsem všechny další pásky, ale na žádné po nich nebylo ani stopy. Jediné co příběh jakž takž uzavřelo, byli zlodějíčci vyskakující z okna v prvním patře na střechu garáže. Nechala jsem doběhnout pásku do konce. Seděla jsem zkroucená v křesle a koukala už spíš jen z principu. A pak jsem si všimla ostrého bílého záblesku. Ozářil celou místnost natolik, že kamera nakonec vypověděla službu. Přehrála jsem si záznam ještě několikrát a odmítala věřit svým očím. Vystřelila jsem ze židle jako blesk a zamířila do sousední místnosti, na první pohled tvářící se jako knihovna. Ten hajzl. Jak může? Vztekle jsem za sebou třískla dveřmi. Došla jsem k jednomu z regálů a zasunula dovnitř nenápadně vypadající knihu. Přiložila jsem prst na čtečku zabudovanou v polici. Ozvalo se tiché pípnutí a knihovna se jako zázrakem odsunula. Jsem prostě staromódní. Ale zas ne tolik. Prostor za knihovnou zářil bílým světlem a studeným kovem. Kolem byly jen hladké bílé zdi s chromovými pásy po celé délce a hladká šedá podlaha. Uprostřed stál chromový pult s počítačem, jinak byla místnost zdánlivě prázdná. Ale opravdu jen zdánlivě. Přistoupila jsem k počítači ve středu místnosti a zadala několik sérií hesel. Počítač se rozběhl a na monitoru se objevila tabulka databáze. Skoro automaticky jsem dala zadala k vyhledání několik položek. Zdi okolo mě se zavlnily a na několika místech se z nich vysunuly regály přeplněné zbraněmi. Posbírala jsem pár kousků a opustila trezor. Hurá na cestu.

R & R 07

2. května 2013 v 15:26 | Tume Kiilas


Seděli jsme na ploché střeše bývalé vojenské základny ukryté hluboko v lesích. Rozhlížel jsem se po okolí a kouřil cigaretu. Snažil jsem se trochu relaxovat. Naprosto přesně totiž vím, že jakákoli podobná akce potřebuje především střízlivou mysl. To v praxi znamená dát si chvilku klidu. Minimálně takhle mě to lidé učili. Ale Ray si to zjevně nemyslel. Nespouštěl oči z našeho osrstěného průvodce, který právě rozkládal na zem mapu a nervózně přitom pochodoval sem a tam. Bylo více než jasné, že teď už Armáda ví, kam míříme a především, kdo nám pomáhá. Vlkodlak se jmenoval Eor a slíbil nám doprovod až do laboratoře. Již sem měl tu čest stát po jeho boku v boji a i já musím přiznat, že bych se při souboji s ním přeci jen trochu zapotil. Tedy kdybych se mohl potit. To podstatné je, že byl naprosto loajální. Konečně vytáhl z kapsy baterku s laserovým bodovým světlem a posvítil jim na černou tečku uprostřed zelené plochy. "Tady jsme." Odmlčel se a pomalu přesunul světlo. "Sem je to asi dvacet kilometrů. Pojedeme autem. Je to naše území, tady nám nic nehrozí. Dál budeme muset pěšky. Ještě několik dalších kilometrů máme pod kontrolou, ale dál je už jen zaminovaná pustina." Zkřivil obličej do znechuceného výrazu. "Vyrazíme za světla, dříve to ani nemá smysl." Vstal jsem a došel k němu. "Sejdeme se ve čtyři ráno tady." Přikývl a během pár vteřin zmizel. Otočil jsem se k bratrovi. "Tak, to bychom měli."
Hnali jsme se po opuštěné, místy trochu rozbité, silnici dál na sever. Moji společníci seděli zaražení v sedačkách a vytřeštěně zírali na tachometr. "Zpomal. Za chvilku budeme na Hranici." Ozval se Eor ze zadní sedačky. Poslechl jsem a ubral plyn. "Uff." Ray se konečně trochu uvolnil. "Zdejší silnice nejsou stavěné na takhle agresivní jízdu." řekl po chvilce a nasadil opět dotčený výraz. Ušklíbl jsem se. "Tohle není agresivní jízda. A navíc neřídil jsem asi pět let." Eor vytřeštil oči. "Cože?" "Neboj Eo, já nezapomínám." Mrkl jsem. Pravda byla, že jsem se nic neovládal manuálně. Možná proto že to neumím. A telekineze je fajn věc.
Asi sto metrů před námi stála obrovská železná vrata. Když jsme před nimi zastavili a identifikovali se, všiml jsem si, že na téhle straně je mnohem více stráží a mnohem více samopalů. Asi mnohem více Rusů. Bez sebemenších problémů jsme opustili vojenský areál a opět se ocitli v nekonečných lesích. "Naviguj." Řekl jsem a přidal plyn.

Toho času na druhém konci světa
"Pod milion a půl nejdu." Obtloustlý padesátník si zapálil doutník a nasadil neústupný výraz. Muž na druhé straně stolu se povýšeně usmál. "Opravdu? Tady si ale nemůžete vybírat." Plešoun si potáhl z doutníku, poněkud uspěchaně vyfoukl kouř a zakuckal se. "Hele, berte nebo nechte bejt. Můžu to prodat i jinde." Začínal být trochu nervózní. Blonďatý mladík se znovu pousmál a jemně přejel rukou po kufříku. "Víte, pane Cayi, tohle je naše město. Náš stát. Tady si nikdo nevybírá. Doufám, že mi rozumíte." Vážně zvedl jedno obočí. "Milion nebo smrt." Zuby se zaleskly v širokém úsměvu. Muž s doutníkem se mu podíval zpříma do očí. "Chcete po obchodníkovi, aby prodával pod cenou." Řekl vážně. "Prodat pod cenou nebo zemřít. Jak těžká taková volba." Blonďák se na moment odmlčel. "Nabízíme vám dlouhodobou spolupráci a ochranu. Pokud nemáte zájem, můžete odejít. Tedy, když to dokážete." Na tlouštíkův krk se nalepilo ústí hlavně. "Co..co to ...!" Muž zakoktal a málem omdlel. Postava za ním ho probrala tupou ránou. "Jak se vám má nabídka líbí teď?" Mladík měl stále na tváři ten škodolibý úsměv. "Co to má znamenat?" Muž se zmítal na židli a začínal ztrácet sebekontrolu.
Pod návalem stresu se dokonce pomočil. Hlaveň se zaryla hlouběji to krku. V jeho hlase byl zřetelný strach. "Co jste to udělali s naším městem? Hajzlové. Tohle není život." V tu chvíli se naproti němu rozlétly dveře. "Já!" Muž znovu málem omdlel, tentokrát leknutím. Dívka stojící ve dveřích zatřásla hlavou a černobíle vlasy zavířily vzduchem. "Nějaké problémy pánové?" Blonďák zavrtěl hlavou. "Pošlete ho zpátky. Jestli cekne, zlikvidujte ho." Dveře se zabouchly, až se místnost otřásla.

Další kapitola . . .

Tales

16. března 2013 v 4:10 | Tume Kiilas


Dovoluji si vám představit své kratší práce.
Budou přibývat pomalu, ale za to jsou ve směs kompletní.
Online ke čtení nebo ke stažení ZDARMA na serveru scribd.com



R&R 06

6. března 2013 v 20:03 | Tume Kiilas

Krčil jsem se za obrovským balvanem a měnil v Pistoli zásobník. Všude okolo svištěly kulky a já tak tak zvládal senzory hlídat situaci. Ray, po pětihodinovém útěku a téhle snad nekonečné přestřelce, ležel vyčerpaně vedle a zhluboka dýchal. Jemu bohužel ještě zůstaly základní metabolické funkce. Mě dýchání zpomalovalo, ale i tak jsem to dělal. Ze zvyku. A taky kvůli tlaku. Ale třeba teď jsem nedýchal vůbec. Prudce jsem se odrazil a vyskočil do koruny stromu. Věděl jsem, že mám tak vteřinu a půl než mě automatické pušky rozmístěné okolo stačí zaměřit. V letu jsem ještě stihl sejmout dva Pěšáky krčící se v keřích před námi. Ray zatím statečně plnil další zásobník. Já jsem, skryt za kmenem stromu, pálil kamsi do lesa. Tedy, já věděl přesně kam, i když by mi to vnější pozorovatel asi nevěřil. Když jsem se za vteřinu a půl ocitl opět na zemi vedle bratra, smršť kulek ustala do poslední. Chvilku jsme vyčkávali a po pár minutách zahájili taktický postup na sever. Lovcům sice nechyběla rychlost ani technika, ale jejich pokusy nás dostat neměly hlavu ani patu. Ostatně jako vždy. K laboratoři nám podle dosavadních informací zbývalo nějakých padesát kilometrů. Normálně bych se této vzdálenosti vysmál, bohužel a zároveň naštěstí jsem sebou měl Raye. Nemohl si dovolit mou rychlost na více než deset kilometrů, chyběla mu dobrá polovina senzorů, cit i pevná ruka. A především energie. Z vlastní zkušenosti vím, že velká část těchto problému je daná fyzickým stavem. Bedlivě jsem zkoumal všechny jeho životní funkce. Na rozdíl ode mě totiž neměl podporu života. Naštěstí na tom nebyl zas až tak zle. Asi tři kilometry před námi měla začínat první vlkodlačí linie. Pásmo nejnižší ochrany. Tedy nejnižší ochrany podle grupy původně ruských vlkodlaků. Kulomet snad na každých sto metrech. Velká spousta kulometů. Kulometů, co nám budou krýt záda. Chvilku jsem uvažoval, jestli je to tím, že jsou to vlkodlaci, nebo proto, že to jsou původně Rusové. Bohužel na úvahy tohoto typu nebyl dostatek času. A tak, zatímco jsem se já utápěl v taktizování, kráčel vysílený a lehce zranění Ray bez remcání vpřed. Řídil se kompasem, protože dělal, že nevěří mojí navigaci. Nechápal jsem, že i v takové situaci najde prostor pro ješitnost. Inu zbytky lidství. Tak jsem ho nakonec nechal, ať si dělá, co chce.

Hranice se pomalu přibližovala. Vysílal jsem vlnové signály na všechny vlkodlačí čipy a ty mi ochotně odpovídaly. Jakmile jde o záchranu něčeho, co má chlupy a čtyři nohy, jsou nadmíru ochotní. Ušklíbl jsem se. Bohužel mi dobrá nálada nevydržela příliš dlouho. Komunikační čip hlásil přítomnost letícího objektu asi čtyři stovky metrů od nás. Po pár vteřinách detekce se ukázalo, že letící objekt je vrtulník. "Zvládneš běžet?" Ray se nechápavě otočil. "Cože?" "Běžíme!" zavelel jsem. To už bylo slyšet řvoucí rotor a jehličí se rozvířilo vzduchem. Chytl jsem ho za ruku a rozběhl se mezi skály. Vláčel jsem ho za sebou několik stovek metrů. Pak jsem v běhu vytáhl pistoli a několikrát vystřelil na vrtulník. Jenže ten už nás pěkných pár vteřin kropil moc pěkně upraveným, čtrnáctihlavňovým, rotačním kulometem. Všude okolo lítaly třísky a jiskry, jak se kulky odrážely od okolních skalisek. Z vrtulníku se sice trochu kouřilo, ale k pádu to zjevně stále nestačilo. A pak se mi v hlavě zrodil nápad. Pustil jsem Raye a vyskočil na jednu ze skal vpravo od nás. Postavil se čelem ke kulometu. Ten ne a ne mě trefit. Namířil jsem pistoli na čelní sklo a můj dokonalý zrak zaostřil na vytřeštěnou tvář pilota. Spoušť tiše cvakla. Sledoval jsem, jak se vrtulník propadl o několik metrů a kus pode mnou se roztříštil o skálu. Ušklíbl jsem se. Pak vyrazil najít bratra. Ten v běhu naprosto ztratil směr, takže teď mířil někam na východ. Doskočil jsem na zem před něj. "To musíš vždycky všechny zabít?" Zkřivil tvář do znechuceného úšklebku. Obrátil jsem oči v sloup a vyrazil znovu správným směrem. Hranice už byla jen pár stovek metrů před námi a čip hlásil čím, dál tím více zbraní.
Po několika minutách jsme došli k prvnímu plotu. Spíš než plot to byla metr a půl vysoká železo-betonová zeď s dalším metrem pletiva a ostnatého drátu. Ze zdi čněly jako ostny hlavně samopalů a ty tlustší sem odhadoval na lehčí typy poněkud těžších děl. Všude okolo pochodovala stráž. Konkrétněji vlkodlaci všeho druhu a věku. Početně doplněné o křížence lidí a psovitých šelem a další zázraky genetiky, které jsem dosud neviděl. Začínal jsem být vcelku rád, že nemám alergii na chlupy.

R&R 05

22. února 2013 v 10:00 | Tume Kiilas

Ležel jsem na zádech s rukou pod hlavou a sledoval kamenný strop. Gotická klenba mě doslova fascinovala. Nebo jsem si to alespoň nalhával. Nechtěl jsem si připustit, že jsem to udělal znovu. Proč já jí no to vždycky skočim? Nesnášim ženský. Pohladil jsem dívku spící vedle mě po hlavě. Takhle vypadá docela neškodně. Z myšlenek mě vytrhl komunikátor. "Kde seš? Máme dnes nějakou práci, pokud si dobře vzpomínám." Ray zněl dost naštvaně. Měl pravdu, čekalo nás toho docela dost. Pomalu jsem začal vstávat z postele. Komunikátor se za pár vteřin ozval znovu: "Jo a ještě něco. Tokke zmizel." V mžiku jsem stál uprostřed pokoje a sháněl se po svém oblečení. V hlavě se mi odehrával jeden katastrofický scénář, za druhým. Jestli Tokke utekl, nebo ho nedej bože někdo našel. Radši ani nemyslet. Mrkl jsem na Vero. Ta stále klidně spala. Možná to bylo i dobře. Stejně jsem s ní neměl v plánu mluvit. A na jejím místě bych nechtěl slyšet, že jeden z nejlepších vraždících strojů na světě je neznámo kde. Konec konců i v našich rukách byl v podstatě neovladatelný. Zahnal jsem obludné myšlenky na zkrvavené město a opustil hrad. Hurá do města.
Rozrazil jsem balkónové dveře a vpadl do bytu. "Jdeš pozdě." řekl Ray na místo pozdravu. Zarazil jsem se. "Pozdě?" Mé oči sklouzly na rozevřenou složku na stole. "Proběhla pracovní porada. Máš tam program na večer." Probodl mě pohledem. "Ses oklepal nějak rychle." Usadil jsem ho a naskenoval si kompletní složku do paměti. Brácha jen zavrtěl hlavou a nasupeně se odvalil do koupelny. Já se zavřel do pokoje. Měl tak trochu pravdu s tim, že jdu pozdě. Jenže se to vůbec netýkalo naší práce. Najít Tokkeho je důležitější než cokoli na tomhle světě, včetně eliminace lovců. Sáhl jsem pod postel a vytáhl obrovský kovový kufr. Zadal jsem osmimístnou kombinaci čísel do elektronického zámku a ten mi odpověděl cvaknutím. Kov povolil a přede mnou se objevilo to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Asi sedmdesát centimetrů dlouhá, kovová hračka. Hračka, která spolehlivě zabije naprosto všechno, i ty největší potvory. Vytáhl jsem obrpistoli z kufru, vyhrabal pouzdro a pověsil si ji na záda. A jde se. Vešel jsem do obýváku. "Kam jdeš?" Brácha byl zpět z koupelny a zas mě probodával pohledem. "Najít Tokkeho." Nastrkal jsem si pár ProBů do kapsy. To je to jediné, na co lze vlka nalákat. Obvykle totiž nemám po kasách nakrájené lovce. "Ale máme práci." Ray vstal od stolu a zamával složkou ve vzduchu. "Tohle je důležitější!" Natáhl jsem si koženou bundu a zkontroloval, že z ní pistole nečouhá. "Kdy zase budeme mít takovou příležitost?" Obrátil jsem oči v sloup. Následovalo koncentrační gesto, pár smlouvavých vět a bratr poslušně seděl na gauči. Hurá na sledovačku.
Bylo půl čtvrté ráno a já se vracel nočním městem domů. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Nikoli fyzicky, ale mentálně. Během půl dne jsem prohledal okruh dvaceti kilometrů okolo města a nikde nic. Po vlkovi jako by se slehla zem. I mikročip odmítal vyhledat jeho polohu. Pomalu jsem se blížil k domu. Ulice byly prázdné, jako vždy. Lidé se báli v noci vycházet ven. Asi posledních dvě stě let. Odemkl jsem dveře a pomalu stoupal po schodech. Hlavou mi probíhaly události posledního půlstoletí. Za co vlastně bojujeme? Snažíme se zachránit lidstvo, které si tohle všechno zavinilo samo? Vzpomínal jsem na starou Anglii. Na království, které si pamatuji. Na Evropu dvacátého století. Na první dvě světové války. Na taktické postupy Spojeného Království. Na druhovou radu. Na třetí světovou. Na vyhlazení Číny, rozdělení USA a na industrializaci černošských oblastí. Matně jsem si vybavoval neustále rostoucí počty mrtvých. Ročně jich byly statisíce. Možná proto byl dnes počet obyvatel světa o dvě třetiny menší než ve 20. století.
Když jsem otevřel dveře, čekalo mě nemilé překvapení. V obývacím pokoji sedělo několik bytostí. Cítil jsem jejich přítomnost již dlouho, ale neočekával jsem je u sebe v bytě. "Máme návštěvu." křikl Ray. Směle jsem vešel. "To vidím. Dobrý večer, nebo snad ráno?" Býval bych se i zdvořile usmál, ale cítil jsem, že to není na místě. Usadil jsem se do volného křesla. Naproti mě seděli dva upíři, vpravo Ray a vůdce vlkodlaků, vlevo temná a jasný, kříženci lidí a pár set let vymřelých elfů. První se chopil slova starší z upírů. "Víme, kde je váš vlk." Zpozorněl jsem. Vlkodlak vzápětí navázal. "Nohsledi tvrdí, že ho mají v laboratoři nedaleko Moskvy. Stále držíme tamější území, ale hranice se pomalu bortí." Přikývl jsem. "Předpokládám, že to není hlavní důvod vašeho příchodu." Atmosféra by se dala krájet. Temná vytáhla z kapsy kabátu svitek a podala mi ho. Přelétl jsem text pohledem. Stálo tam, že lovci budou postupovat proti všem rasám a pokud se jim nevydáme dobrovolně, všichni budeme zajati a zotročeni nebo zabiti. Dosud takto šli tvrdě jen po upírech. Ušklíbl jsem se. Její veličenstvo se vrátilo ke svitkům. "To vypadá na problém." Řekl jsem trochu jízlivě. Mladší z upírů přikývl. "Kolik je lovců?" Ray nahlédl do notebooku. "Podle posledních informací asi 12O roztroušených po světě." Jasný se zhluboka nadechl. "Budeme prozkoumávat vzdušný prostor a informovat vás. Víc udělat nemůžeme." Upíři chvilku o něčem diskutovali a pak se starší z nich konečně odhodlal přednést návrh. "Můžeme také pomoci ze vzduchu." Narovnal jsem se v křesle. "Pokračujte." Připadal jsem si mezi bývalými členy Druhové rady naprosto bezradný, na druhou stranu jsem byl jediný, kdo s lovci dokázal efektivně bojovat. Přeci jen sám jsem lovcem. "Pokud bychom dostali informaci jak lovce účinně zabít, můžeme pomoci. Máme své jedince všude. V politice, v laboratořích i v justici." Zhluboka jsem se nadechl. "Zhodnotím váš návrh. Jste si jistě vědomi rizika, které to pro mě znamená. Pro nás." Upíři souhlasně kývli. "Dobře. Dám vám v čas vědět. Království nemůže zasáhnout příliš brzy. Přeci jen máme přístup ke všemu, co dělají. Každopádně vám děkuji za informaci o vlkovi. Dál bych vás chtěl o něco požádat. Jak jistě víte, snažíme se eliminovat soukromé síly, napadající vaše rasy a kmeny. Bohužel se mnoho z nich stáhlo do ústraní. Byl bych rád, kdyby jste mně mohli informovat o vaší situaci." Osazenstvo vesměs souhlasilo. Zakrátko jsme se rozloučili a hosté začali pomalu opouštět dům.
Zapadl jsem zpátky do křesla. Ray vyprovodil poslední hosty a vrátil se ke mně. "Ještě toho trochu." Plácl sebou na gauč vedle mě. "To vysvětluje, proč nefunguje ten čip." Zabručel jsem a ponořil se do moře úvah. Ray se po chvilce kultivovaně posadil a vytáhl notebook. "Kdy pro něj zajedem?" "Cože?" Vytrhl mě z přemýšlení o technice. "Kdy zajedem pro Tokkeho?" Zamyslel jsem se. "Večer vyrazíme."

R&R 04

15. února 2013 v 2:27 | Tume Kiilas

Ray ležel na gauči, po uši zabalený v dece. "Jak ti je, chlapáku?" Posadil jsem se vedle něj. V ruce pouta, která jsem mu pár minut předtím sundal. "Mlč." Otočil se ke mně zády. "No tak. Jestli je to tak jak říkáš, nemáš se za co stydět." Pokoušel jsem se ho uklidnit. "Nic nechápeš." Zavrtal se hlouběji pod deku. Já se jen ušklíbl. S tim dětinským chováním mi už lezl krkem. Sedl jsem si na křeslo naproti němu a nechal pouta zmizet. "Tak mi znovu pověz, co se stalo." Na klíně se mi objevil blok a tužka. "Dobře." Brácha chvilku přemýšlel. "Začneme u toho, jak vypadala." Pobídl jsem ho. "Předtím nebo potom?" "Předtím samozřejmě." Chopil jsem se tužky. "Dobře takže. Měla dlouhý vlasy, asi po bedra. Černý. Asi metr šedesát, drobná. Modrý oči." Odmlčel se. Podíval jsem se z okna. Hustě pršelo a noc byla snad ještě černější než předtím. "Dobře." Pokračoval jsem. "Oblečení, zbraně?" "Já nevim. Bylo zhasnuto, když se proměnila." Otřásl se a přestal mě vnímat.
"Brácho?" Zeptal se po chvilce. Přerušil jsem kresbu. "Ano?" "Proč nemám schopnost?" Byl bledý a v obličeji měl kamenný výraz. "Máš schopnost." Zamyslel jsem se nad jeho otázkou. Má schopnost mě dostávat do problémů. Zbytek toho, co řekl, jsem skoro vnímal. "Ale ne jako ty. Chci něco umět, chci nechat mizet věci. Chci skákat po barákách a chytat Je. Nechci se dokonce života honit za lidskejma padouchama." Protestoval ještě tak nějakou chvilku. Když konečně ztichl, zvedl jsem se a odešel do pokoje. Ray ihned vystřelil z gauče. "Kam jdeš?" Já za sebou jen praštil dveřmi. Pak jsem chvilku skládal svoje Hračky na postel. Sice nespím a nikdy jsem to nepotřeboval, ale ze zvyku jsem si jí pořídil. Občas se hodí na něco podobného. Když jsem prohrabal i poslední centimetr místnosti, byla přede mnou pěkná hromada věcí. Natáhl jsem na sebe "pracovní" kalhoty, košili a bundu a do všudypřítomných kapes jsem pozastrkal většinu z oné hromady. S mojí rychlostí jsem za několik minut opět procházel obývákem. Tentokrát jsem ale mířil na balkón. "Počkej." Brácha mě chytl za rukáv. "Kam jdeš?" Stoupl si mi do cesty a nasadil neoblomný výraz. Vytrhl jsem se mu a odsunul ho stranou. "Musím si něco zařídit." On se bohužel nikdy nenechal snadno odbýt. "Teď v noci?" "Jo!" Na tyhle výslechy jsem neměl čas ani náladu. Otevřel jsem balkónové dveře a jednoduše skočil dolů. Ještě jsem zahlédl Raye, jak za mnou znechuceně kouká. Vyrazil jsem opět na okraj města, tentokrát k horám. Věděl jsem kde ji hledat. Všechno co do teď udělala, jsem dokázal nějak překousnout. Byla sice jedna z Nás, jenže přešla na druhou stranu. A já zběhy nemám rád. Měl jsem tolik příležitostí to s ní skončit, ale vždycky jsem jí nechal jít. Ženská. Povzdechl jsem si. Ale dneska už překročila onu mez a má trpělivost se začínala zvolna vytrácet. Rapidně jsem přidal do kroku.
Jak jsem předpokládal, stála tam. A to v celé své kráse. Černé vlasy vlající ve větru, hluboké modré oči a podlý úsměv. Čekala na mě. Věděla, že přijdu. Jako vždy jsem v její přítomnosti cítil, jak se něco pokouší zastřít mé smysly a před očima mi začaly matně probíhat obrázky z našeho posledního setkání. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a vyskočil za ní na útes. "Mrcho." Chvilku si mě s úsměvem prohlížela a obcházela okolo mě. "Proč hned tak zostra? Tobě se nestýskalo?" Obrátil jsem oči v sloup. "Proč on?" Zeptal jsem se skoro znuděně a zahrál něco jako tázavý výraz. Zastavila se přede mnou a složila ruce na prsou. "Vždyť víš, že o něj vůbec nešlo." "Ne?" Rezignovaně jsem si zapálil cigaretu. Tyhle konverzace s ní nesnášim. Ale přeci jí nemůžu rovnou zastřelit. I když. Nemůžu? Někde v hloubi duše jsem se ušklíbl. "Ne. Byl to nejjednodušší způsob jak tě donutit abys udělal to, co chci." Začala si namotávat pramínek vlasů na prst. "A to je?" Začínal jsem litovat toho, že jsem se rozhodl nechat jí žít. "Chtěla jsem, aby za mnou zase přišel. Jako tehdy…"



R&R 03

6. února 2013 v 11:46 | Tume Kiilas
Seděl jsem na gauči a na stolku přede mnou stála sklenka červeného. "Hey, Raymonde?" Na místo odpovědi se ozvala kaskáda řinčivých zvuků. "Do háje. Řikal jsem ti, ať na mě nemluvíš, když vařim." Se smíchem jsem se šel podívat, co natropil. "No jo. Chlap v kuchyni." Udělal jsem skoro neviditelný pohyb rukou a všechny popadané hrnce opět stály na svém místě. "A ty bys to udělal líp?" Ray seděl na lince a vztekle máchal rukama. "Ne, ale rozhodně bych to všechno nerozbil." "Tsss.."
O hodinku později se rozeřval domovní zvonek. "Do háje. Už je tu." Brácha vystřelil z jídelny jako blesk a hnal se ke dveřím. "Co tady ještě děláš? Říkals, že budeš celou noc pryč!" "Dyť už jdu prosimtě." Vzal jsem do ruky koženou bundu a skočil do bot. "Už bych tu dávno nebyl, kdybys uměl vařit." Zastavil se ve dveřích a probodl mě pohledem. "Zmiz." Zavrčel a rozeběhl se dolů ze schodů. Já to vzal pro změnu oknem. Hladce jsem přistál na chodníku v boční uličce vedle našeho činžáku. Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Miluju noční výlety. Zamířil jsem k nádražním halám.
Otevřel jsem léty zašlé, dřevěné dveře a sešel do podzemí. Do nosu mě praštil závan alkoholu a cigaret. Ucítil jsem starý domov. Prošel jsem rádoby korálkovým závěsem a zamířil k baru. Osazenstvo podniku ztichlo a já ucítil jejich pohledy zabodnuté v zádech. Posadil jsem se a Oni se znovu dali do hovoru. "Co ty tady děláš?" Barman mi automaticky podal pivo a opřel se o pult proti mně. "Tak mluv!" "Tady ne." Kývl jsem na Bytosti za mnou. "Hej, Tulijo, vem to na baru." Houkl na mladíka, leštícího skleničky. "Pojď dozadu." Zatáhl mě do tmavé místnosti a přistrčil dvě skládací židle. "Něco mi dlužíš." Řekl jsem a posadil se naproti němu. Vzduch v místnosti byl vlhký a studený. "Jo to dlužím. Ale bohužel nemám víc než pár bouchaček a spoustu kanystrů alkoholu." Ušklíbl se. "Prosimtě nedělej se." Zvážněl jsem a vstal. Moc dobře jsem věděl, že pár bouchaček a desítky podpultového alkoholu nejsou zdaleka to jediné, s čím obchoduje. "Potřebuju tu věc. A potřebuju jí rychle. Máš na to týden." Než stačil otevřít pusu, už se za mnou zavíraly dubové dveře. Mávl jsem na Tulija a svižným krokem vyšel ven.
Krátký sprint, odraz od země, vyskočit na zídku a na střechu. Jedna, druhá, třetí, přeskočit ulici. Další střecha. Další sprint. A takhle ještě několikrát. Zastavil jsem až na úplném kraji jedné z posledních ulic města. Posadil jsem se na roh střechy a nechal nohy volně viset dolů. Obzor přede mnou byl zahalen do husté mlhy a všudypřítomná tma mu dodávala onu mystickou krásu. Bohužel krása nebyla důvodem mé návštěvy. Bylo to tam. Cítil jsem to. Čnělo to ze tmy nad jezerem jako těžká clona. A kdyby jen to. Rostlo to. Od posledně se to zvětšilo asi o polovinu. Věděl jsem, že musíme zakročit. Ale co dělat, teď když je většina z Nás pryč. Pryč? Co to je za slovo. Komunikátor mě vytrhl z přemýšlení. "Rote? Dělej. Něco se stalo." Zařízení ztichlo. Nechal jsem clonu clonou a vyrazil sprintem zpět. Opět přes střechy. Tuhle rychlost jsem si nemohl dovolit ani v tak prázdném městě jako je tohle.
Telekineze je super věc pokud potřebujete v plném sprintu otevřít vchodové dveře. Prohnal jsem se chodbou, do pátého patra jsem raději vyskočil a už jsem stál před naším bytem. Dveře byly překvapivě zavřené a nejevily známky újmy. Opatrně jsem odemkl. Přeci jen mohla být uvnitř ta jeho slečna. Něco jsem cítil. Něco známého. Tedy spíš někoho. Napětí se začalo lehce stupňovat. V předsíni chybělo cokoli cizího, ale stopa tady byla ještě zřetelnější. Nakoukl jsem do kuchyně, pak do jídelny a nakonec do obývacího pokoje. Nikde nic. Prošel jsem místností a zhluboka se nadechl i přes to, že jsem to fyzicky nepotřeboval. V jeho pokoji někdo byl. Cítil jsem to. Když jsem se dostatečně přiblížil, projel mnou hřejiví pocit klidu. Byl to Raymond a byl v pořádku.

R&R 02

1. února 2013 v 10:00 | Tume Kiilas
"Seš si jistej? Šéf říkal, že máme vzít jen tu věc a zmizet."
"Posero. Co se stane, když si vezmeme trochu víc?" -
"Já nevím. Nepřipadá mi to . . ."
"Drž hubu a dělej."
"Hm.." "Hele?"
"Řekl jsem snad, ať držíš hubu."
"Neslyšel si něco?"
"Co jako."
"Praskání."
"Jaký praskání?"
"Jako když hoří."
"Prosimtě neblbni.
"Ale já cítím kouř."
"Drž hubu nebo tě na místě oddělám. A hele tady to je." Muž vyházel ze šuplíku posledních několik papírů a pak vítězoslavně zdvihl šedý rychlovazač. Ještě rychle zkontroloval jeho obsah a zamířil ke dveřím. "Hej, odcházíme." Druhý muž zamířil k němu. "Krej mě. Pro jistotu."
"Kdo by tady tak mohl být. Teď v noci." Sup se zašklebil a natáhl volnu ruku ke klice. A..
A klika jako by před ním uhnula. Zkusil to znovu. A klika se znovu pohnula. "Ty dveře se otvíraj!" Zakřičel sup a namířil na ně zbraň. Oba zůstali nehybně stát. Dveře se před jejich zraky opravdu otvíraly, ale tak nějak nezvykle. Pomalu. Hodně pomalu. Až nelidsky. Supovi se začala podlamovat kolena a cítil, jak mu mezi zježenými chlupy na krku stékají kapky potu. "Rozkopni je." Špitl Moucha. "Dělej!" Sup sebral poslední střípky odvahy a udělal, co mu bylo nakázáno. Dveře se za doprovodu vrzání rozlétly. Za nimi bylo, stejně jako když přicházeli, šero, prosvícené jemným oranžovým světlem venkovní lampy. Ani stopa po jiné existenci. "Asi průvan." Řekl Moucha, když konečně vešel do chodby. Oba muži věděli, že toto vysvětlení, ač se zdálo jakkoli jednoduché a lákavé, zdaleka nemuselo být pravdivé. Zamířili ke schodům na konci chodby.
"Co..to..má..?" Zastavili se na kraji chodby, která předtím pokračovala schodištěm. Avšak po masivních dubovích schodech jako by se slehla zem. Namísto nich se na mramorové podlaze o patro níž válelo až nepěkné množství ohořelých trámů. "Do háje! Co to má znamenat?" Sup stál na samém okraji patra a hleděl dolů. "Lepší otázka je, jak se odsud dostaneme. Začíná to tady pěkně smrdět!"
Po krátké domluvě se rozeběhli k oknu na druhé straně chodby. Zatímco Moucha zápolil s mosaznou kličkou, Sup stál za ním s glockem v ruce. "Dělej vole!" Netrpělivě přešlapoval, aby nebylo poznat, že se mu třesou kolena. "Drž hubu." Umlčel ho Moucha. "Hurá!" Klička konečně povolila a okno bylo rázem dokořán. "Dělej. Běž první. A vem to." Moucha strčil Supovi rychlovazač a ukázal na nízkou stříšku pod nimi. Sup poslušně seskočil dolů. Moucha ho těsně následoval. Pak sešplhali z garáže, přelezli plot a sprintovali směrem k blízkému lesíku.
"Co to ksakru bylo?" Moucha stál zády opřený o strom a těžce oddychoval. Po čele mu tekly krůpěje potu a měl nezdravě rudofialovou barvu. "Nevim, ale jsem rád, že sme fuč." Sup, pro změnu ležící na zemi, se stále ještě třásl strachy. "Mám pocit, že by to pro vás dva bylo bezpečnější uvnitř." Hluboký mužský hlas znenadání narušil jejich rozhovor. Moucha a Sup náhle stáli bez hnutí vedle sebe a mžourali do tmy kolem. Nikde nic. Les kolem se zdál naprosto pustý. "Co to má bejt?" Řekl Moucha tmě před sebou. Tma odpověděla. "Ptáš se ty? Sprostý zloději a lháři, úplatná děvo, v rouše beránčím?" To už se v temnotě před nimi rýsovala mužská postava. "Co si to dovoluješ ty skrčku. Rozbiju ti tu tvojí prořízlou hubu!" Sup začal výhružně máchat rukama. "Pánové, já být vámi, takhle bych s ním nemluvil." Tentokrát se ozval hlas za nimi. Muži zděšeně vykřikli a otočili se. Postava stojící za nimi měla na tváři ustaraný výraz. "Bráška se naštve, když s ním budete takhle mluvit." Nespokojeně zavrtěl hlavou. "Co to tu meleš?" Tentokrát se ozval Moucha a napřáhl pravou ruku k ráně. V tom ledová pěst objala jeho zápěstí. "Jak jsem řekl. Nemluvte tak ošklivě s mým bráškou." Ozvalo se tiché křupnutí. Ledová pěst povolila. "Ááá!" Moucha se držel za zápěstí a bolestí div nevil. "Ten hajzl mi zlomil ruku." Sup udělal krok před svého parťáka. "Tohle ti neprojde, ty parchante!" Natáhl ruku s glockem a zmáčkl spoušť. A muž před ním pořád stál. Stále měl na tváři ten ustaraný úsměv a mezi prsty pravé ruky svíral kulku. "Zvláštní, že? Tahle maličká měla zřejmě skončit někde jinde." Pak kulku pustil.
Sup padl na zem a držel se za krvácející nárt. "Přestaň si hrát. Na tohle nemáme čas." Došel sem k nim a zastavil jsem pohled na loutkách válejících se po zemi. "Ach Rotario, proč jsi vždycky tak netrpělivý?" Blonďák nechápavě zatřásl hlavou. Udělal jsem své oblíbené gesto. Lesem projel stříbrný záblesk. "Vítej mezi námi Tokke." Pohladil jsem zvíře po hlavě. Jeho oči se oranžové zaleskly. "Máš tady práci."


R&R 01

30. ledna 2013 v 12:12 | Tume Kiilas

Krev pomalu plnila spáry mezi zářivě bílými dlaždicemi. "Kde je?" Dva kužely světla brouzdaly koupelnou. "Teď to tady bylo!" První ze stínů vykoukl z koupelny a prohlédl chodbou ke schodišti. V tváři se mu objevilo cosi jako znepokojení. "Ksakru." "Bude nahoře." Druhý nespouštěl oči z mladíka visícího na řetězu provlečeném okenní mříží. Byl na sebe patřičně hrdý. Mezitím první vyměnil zásobník u Scorpiona. "Jdu tam." Vplížil se do chodby a zamířil ke schodům. Omítka opadaná z prostřílených zdí křupala pod podrážkami a vzduch plný prachu nepříjemně škrábal v krku. Vyšel do prvního patra a za doprovodu mohutného šramotu se jal prohledávat pokoje. Druhý zůstal stát vedle mrtvoly. Kouřil cigaretu a prohlížel si svou práci. Hluboké rýhy okolo zápěstí, rudočerné čáry od horkého kovu a desítky ran po celém těle. Prostě krása. Pruhy zaschlé krve se táhly všude okolo. Na tváři mu zasvítil úsměv a někde hluboko uvnitř ucítil teplý závan uspokojení. Pak sklouzl pohledem na hodinky. 3.20. Akorát tak čas to tady skončit. Otočil se ke dveřím a zpola zaschlá krev zamlaskala pod podrážkami těžkých bot. Najednou se z patra ozvala tupá rána, následovaná další a další. To už se rozeřval i scorpion. Stín obklopila série ohlušujících ran. Pak nastalo naprosté ticho. Stín v koupelně, teď již klečící v kaluži cizí krve, jako kdyby ohluchl. To co přišlo pak, by bylo moc i na mnohem otrlejší lovce. Nelidský řev se rozléhal domem a z lovcových uší začaly vytékat pramínky krve. Následovalo cosi vzdáleně připomínající výstřel. Pak opět nastalo ticho.
Muž bez váhání vyběhl na chodbu a prudce zatočil ke schodům. Divoce kolem sebe máchal glockem a baterkou. Přesně ve chvíli, kdy zatočil ke schodům, ho do obličeje udeřila pěst svou tvrdostí připomínající spíše železnou tyč. Ozvalo se křupnutí za vteřinu následované tupou ránou.

Lidi jsou čím dál tim měkčí. I tihle upravení.
Obešel jsem ležící černou uniformní postavu a došel do koupelny. Chlapec visící na řetězech pootevřel jedno oko. "Čau brácho. Dost že jdeš. Už mi začínala bejt zima." Ušklíbl se.
"No jo prosimtě." Dvěma trhnutími jsem přetrhl řetězy a kolega mi spadl k nohám. "Kreténe."
Začal si oblíkat prostřílené a zakrvácené kalhoty. "Moc ti toho nezbylo." Zvedl jsem cár hadrů, který by dříve mohl být trikem. "Hajzly, zrovna tohle sem měl rád." Zamračil se a sáhl po kabátu, který to jako jediný přežil bez větší újmy na zdraví, tedy spíš na vzhledu. Vyšli jsme na chodbu.
"Co se dělo nahoře, že ti to tak trvalo?" Ray se zastavil u ležícího lovce a nechápavě zavrtěl hlavou. "Ále, nějak se mu nechtělo umřít." Ušklíbl jsem se a hlasitě písknul. Ze schodů se přiřítila šedočerná chlupatá koule a zastavila se před námi. "Padáme." Zamířil jsem ke dveřím. "Počkej! Tys ho vzal s sebou? Dyť sme se jasně domluvili, že je to moc riskantní!"
"No jo prosimtě.."

R & R

30. ledna 2013 v 12:03 | Tume Kiilas



Kapitola 8.NEW



Co to?

Zatím bez názvu, nechávám tedy pracovní identifikátor R&R.
Jsou to útržky děje, které snad postupně dají nějaký spád. Už pár týdnu se mi "válely" na disku a řekla jsem si že je vystavím. Původně měly ty kousky dát dohromady jeden obsáhlejší projekt. To bohužel nevyšlo. Pak mě ale inspirovala Melody a její systém(http://blogtenten.blog.cz - Aisu Maiden) Tak se pokusím pokračovat tímto /i když poněkud modifikovaným/ směrem.
EDIT/15.2./ - Konečně mám představu o tom jak bude příběh pokračovat. Nechte se překvapit.


O čem?
Nebudu vám samozřejmě vykládat děj. A vzhledem k tomu, že ho část ještě ani sama neznám, ani nemůžu. Co vám ale můžu prozradit, že na rozdíl od většiny mé tvorby toto nebude osobní. Doufám.
Jinak příběh samotný je o dvouch mladících, genetice, fantazárnách, fufatým pejskovi a neřestech.




 
 

Reklama